Kapitola VI. - Horečka páteční noci (Část první)

13. listopadu 2016 v 18:35 | D.V. |  Pátý Poberta

Jak bych měl popsat rok 1976? Jako příšerný díky mému novému, nezaslouženému postavení ve Zmijozelu poté, co jsem byl neprávem označen mudlovským šmejdem? Jako několik neuvěřitelně dlouhých měsíců, kdy se nenávist k jednomu obtloustlému Nebelvírovi bublavě vařila v mých útrobách jako voda v kotlíku? Nebo prostě jako rok, kdy mě nikdo neposlouchal, až bych málem zapomněl, že mám hlas?



V mé taktéž beznadějné současnosti mi tohle připadá jako celkem trefný popis. Jenže to bych sám k sobě nebyl tak docela upřímný; za dveřmi mé tak příjemně sebelítostivé mysli něco prosí, ať je otevřu.

Ano, můj šestý ročník v Bradavicích mohl jen těžko být horší. Na druhou stranu, a ono se na to hezké špatně vzpomíná, když vám z nosu odkapává krev a někdo vám mlátí hlavou o podlahu, to mi věřte, v mém životě nastal zlom: něco se změnilo, a to doslova magickým způsobem.

:::



Když jsem se vrátil z dalších zádumčivých prázdnin v matčině tichém domě, když jsem prošel přepážkou na nástupiště devět a tři čtvrtě s nehty docela okousanými nervozitou, bylo mi hned jasné, že se na Petrovo křivé obvinění nezapomnělo. Zprvu mi to Zmijozelští dávali jasně najevo, jak jen to bylo možné. Nemohu ovšem popřít, že dva měsíce odloučení nechali vychladnout jejich počátečnímu vzteku a pocitu ublíženosti, ponížení a nevíry, že - jaká to ironie - si celou tu dobu hřáli na prsou jedovatého hada. Ty spásné dva měsíce zaručily, že jejich touha mě uřknout, značně ochabla (ne že by se o to ovšem pár pomstychtivých zpočátku aspoň nepokusilo).

Nebyli by to ovšem Zmijozelští, kdyby mě nějak neztrestali. Našli si velmi nervy drásající způsob odplaty, kvůli kterému jsem usoudil, že by mi bylo milejší, mít čas od času v obličeji pár chapadel a hnisavých boláků: naprosto mě totiž ignorovali. Přišlo mi, že v naší vznešené koleji musí platit nějaký nepsaný zákon, který se postaral o to, aby na mě Zmijozelští ani nepromluvili a s obdivuhodnou zatvrzelostí předstírali, že vlastně ani neexistuji. Jako bych nebyl nic víc, než jen jedna ošklivá moucha rozplácnutá na skle jejich jinak vždy vyleštěné dokonalosti. Marně jsem se jim tak mohl pokoušet situaci vysvětlit, obhájit svůj sprostě znečištěný původ, ale k ničemu to nevedlo. Neposlouchali.

Dokonce i Regulusovi, který se z prázdnin vrátil nevídaně bledý a zamlklý (Zprvu jsem si naivně a dost domýšlivě myslel, že za to můžu já. Dobrý Merline!), jsem očividně zničil jeho "zmijozelský sen", protože se mi naprosto vyhýbal nejen na chodbách, v knihovně, ale i pohledem ve společenské místnosti, takže jsem si připadal jako starořecká Medúza nebo ještě trefněji, jako obzvlášť velkooký bazilišek.

A pokud jde o jednu plavovlasou patnáctiletou dívenku, která by mohla mít všechnu vílí krásu světa, kdyby její rysy předčasně neztvrdly a mezi obočím ji nenaskočila zamračená vráska (ani jednoho jsem si tenkrát samozřejmě nevšiml), ta se na veřejnosti chovala pořád stejně, tedy nevšímala si mě. Navíc ale tento nepříjemný fenomén rozšířila i na naše náhodná setkání uprostřed prázdných chodeb hradu, takže jsem, stručně řečeno, byl docela sám.



:::



V čase před Vánoci se konečně něco změnilo. Zrovna jsem si po hodině lektvarů skládal věci do kotlíku, když se ke mně přikolébal Křiklan a bodře prohlásil: "Jeremy, drahý chlapče! Zajímalo by mě… přemýšlel jste už, co byste chtěl studovat po zkouškách OVCE?"

Zamrkal na mě. Trochu jsem povytáhl jedno obočí - tohle gesto jsem si osvojil od Narcisy. Křiklan mi přeci vždycky říkal "pane Foxi", ledažeby…

"Podívejte se," pokračoval Křiklan a jednou rukou mě tak dobromyslně poplácal po rameni, až se mi lahvičky s ingrediencemi málem vysypaly z kotlíku, "na lektvary jste opravdu odborník, máte skvělé výsledky, skvělé… ve třídě jste nejlepší, samozřejmě hned vedle slečny Evansové a pana Snapea. Pokud byste měl zájem o nějakou funkci, kde je zapotřebí nadaného lektvaristy, třeba na Ministerstvu, určitě bych vám mohl pomoci."

"Děkuji, pane," odpověděl jsem koženě a snažil se z Křiklanovy baculaté tváře vyčíst, kam tím míří.

"Nemáte zač, chlapče. Ale božínku," zvolal náhle s falešným překvapením v hlase, až jsem sebou podrážděně cukl. "To už je hodin, raději byste měl běžet na dějiny čar a kouzel, profesor Binns nesnáší, když ho někdo přerušuje ve výkladu, což vy jistě víte… Tuhle záležitost ale ještě rozhodně musíme probrat, co kdybyste přišel v pátek v šest-"

Vykulil jsem na něj oči, protože ani v tom nejdivočejším snu bych si nepomyslel, že mě pozve-

"- na můj vánoční večírek?"

A blýskl po mě zářivým úsměvem.

"Bude mi potěšením," vykoktal jsem automaticky, otočil se na podpatku a trochu omámeně vyšel na chodbu.

Můj ty Merline, já, největší zmijozelský odpadlík, jsem byl v Křikově klubu!
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama