Severusova vánoční koleda (Část třetí)

9. srpna 2016 v 10:11 | D.V. |  Severusova vánoční koleda

Duch budoucích Vánoc se tyčil nade mnou jako sama smrt. Klečel jsem mu u nohou a zíral na hrob před sebou. Ten hrob jsem znal - jednou jsem ho navštívil, než mi ta strašná, strašná vina a žal zakázaly se na toto místo vracet.


"Lily," zašeptal jsem a ona se přede mnou zjevila - průhledná jako duch se vznášela v nohách svého hrobu.



"Severusi," oslovila mě. Jen jsem na ni zíral, neschopen slova. "Vím, že mě ještě pořád miluješ. Ale poslouchej - musíš na mě zapomenout. Slibuješ?"


"Zapomenout?" zopakoval jsem tupě.


"Zapomeň na to, že ses mi u tohohle hrobu zapřísahal, že Harryho budeš chránit. Zapomeň na to. Vím, že ho nechceš poslat na smrt, že nesouhlasíš z Brumbálem, ale musíš poslechnout, co ti říká - musíš mu to říct. I kdybys už ležel na smrtelné posteli, Harry se musí dozvědět, co je jeho pravým úkolem. Musí se dozvědět, že jeho povinností je, nechat se dobrovolně zabít Pánem zla!"


"Ale je to šílené, je to tak šílené," šeptal jsem do trávy na zemi a z očí už se mi zase vykutálely slzy. Pokusil jsem se dostat blíž k Lily, plazil jsem se k jejímu hrobu.


Sklonila se ke mně.


"Ach, Severusi! Celý život se kvůli mně trápíš. Ale brzy budeme moci být spolu, slibuji."


"Copak mě nečeká stejný osud jako Reguluse Blacka? Jako všechny Smrtijedy?"


"Pokud uděláš, o co tě žádám tak ne."


Roztřeseně jsem se nadechl. Vzduch tu byl zřejmě příjemně teplý, ale plíce jako by mi tiskla ledová ruka. Přesto jsem kývl - cítil jsem, že na slova bych se v tu chvíli nezmohl.


"Ach, Severusi," vzdychla opět Lily, ale usmála se na mě. Podívala se mi do očí a já bych odpřísáhl, že jsem za jejími perleťovými duhovkami zahlédl smaragdový záblesk. Ucukl jsem. Ten pohled byl pro mě příliš, očima jsem sklouzl strannou a -


Dech se mi zasekl v hrdle. Duch budoucích Vánoc stál vedle náhrobního kamene vedle Lilyina hrobu a ukazoval na vyryté jméno.


"Severus Snape," přečetl jsem tiše, ale k mému vlastnímu překvapení mě to zjištění nijak nevyvádělo z míry. Přijal jsem ho chladně, jako bych svoje vlastní tělo pozoroval z velké dálky, jako by mi už dávno nepatřilo.


Vzhlédl jsem k duchovi. Rukou učinil gesto, kterým mě zval do čerstvě vyryté jámy pod náhrobkem. Polkl jsem, ale zároveň se sebral ze země.


"Brzy přijde klid," šeptala Lily tak tiše a jemně, že jsem si nebyl jist, zda to není jen šumění listů ve větru. Přikývl jsem - neměl jsem důvod jí nevěřit.


Nahlédl jsem přes okraj do tmavé jámy pod sebou. Neviděl jsem na její dno, kam vede, ale náhle jsem si mohl být jistý, že vkročením do toho prázdného prostoru pode mnou, se vydávám na cestu. Smrt neznamenala konec.


Pocítil jsem nutkání si pospíšit - snad za to mohla ta hrozná vina a bolest, která mi od toho osudového Večera všech svatých bez přestání ležela na bedrech, snad touha odejít z Godrikova dolu dřív, než se perleťová Lily začne vytrácet a znovu mi beze slova zmizí. Nedokázal bych se zase dívat, jak odchází. Už ne.


Vrhl jsem se dolů. Vzduch mi svištěl kolem uší, obklopovala mě tma a pach hlíny a hniloby. Než mě temnota pohltila, naposledy jsem se podíval vzhůru. Nad hrobem se skláněla perleťová Lily se slzavým úsměvem na tváři a vedle ní na mě zpod kápi shlížel Barty Skrk Junior.



S křikem jsem se posadil na posteli. Něco mi zároveň sevřelo ruce, omotalo se mi to kolem hlavy a zakrylo oči.


Trvalo asi minutu, než jsem si uvědomil, že jsem se zamotal do vlastních závěsů, do té doby klidně visících podél postele. Když jsem se vyprostil z těžké látky a můj zrychlený dech se zklidnil, rozhlédl jsem se po místnosti.


V mé ložnici byla stejná tma jako vždycky, takže jsem neměl nejmenší ponětí, jestli je noc nebo den. Vrávoravě jsem se zvedl z postele a otevřenými dveřmi prošel do salonku, kde se mezi flakóny s lektvary na jedné z polic krčily omšelé hodiny. Deset hodin a slabá, zelenkavá záře vycházející z vysoko položeného sklepního okna pod jezerem naznačovala, že už je ráno. Úlevou jsem přivřel oči.


V hlavě jsem si přehrál události minulé noci, ty podivné sny, medovinové halucinace, či co to mělo být. Potterův drzý obličej, Blackův hyjenovitý smích, Bartyho posměšná, krutá grimasa a perleťová Lily…


"U Merlinových kalhot," ujelo mi. Pocítil jsem naléhavou potřebu vyhledat přítomnost křesla, do kterého bych se sesunul, a kde bych pak na dobro zůstal schoulený a schovaný před okolním světem, dokud mi vlasy nezbělejí aspoň tak jako Brumbálovi…


Jenže myšlenka na Brumbála mě znovu přivedla k tomu znepokojivému snu včerejší noci a ke slibu, který jsem dal perleťové Lily. To všechno bylo příliš šílené na to, aby to mohla být pravda, na druhou stranu - a při té vzpomínce mi po zádech přejel mráz - Lilyin hlas, co se mi ozvěnou stále ozýval v hlavě, se zdál skutečný až moc.


Napadla mě další, velice, velice zneklidňující věc - bylo v tom všem snad nějaké mocné, brumbálovské kouzlo? Je možné, že mi ředitel přisypal něco do medoviny? Včera se mohl přímo rozdat a přitom je všeobecně známo, jak si jinak medovinu žárlivě střeží…


Ty myšlenky byly na tolik znepokojivé, aby mě přiměly zvednout se z křesla, převléknout se z noční košile do hábitu a vyrazit si na ředitelovy manipulátorské úskoky posvítit pěkně z blízka.



"Severusi, chlapče, copak vás sem přivádí takhle po ránu, a ještě k tomu na Boží hod?" předstíral překvapení Brumbál oblečený v dlouhém zlatém županu s červenými puntíky. A pak že Nebelvírským nenadržuje, pokrytec!


Vážně jsem Brumbálovi nevěřil ani ten přelámaný nos mezi očima.


"Potřebuji si s vámi promluvit… o včerejší noci."


Brumbál pomalu zamrkal a zvědavě naklonil hlavu na stranu. To jedno drzé, výsměšné gesto můj vztek ještě prohloubilo. Zatnul jsem čelist.


"Severusi, obávám se, že nevím, kam tím míříte."


"Ta medovina," začal jsem, když jsem si bez vyzvání sedal do křesla naproti Brumbálovi, "měla jisté vedlejší účinky."


Odmlčel jsem se a čekal na Brumbálovu reakci. Na několik vteřin se rozhostilo ticho, než se Brumbálův výraz změnil ze zdvořilého zájmu na čiré ohromení. Ředitelovy rty udělaly malé "ó", načež se Brumbál zatvářil odporně vševědoucně, k mé hrůze na mě jedno jeho poměnkové oko důvěrně mrklo a on prohlásil: "Mezi námi, Severusi, jsem sice dnes ráno cestou na toaletu zaslechl pár nejmenovaných členů učitelského sboru, jak si vyměnují jistou infromaci o tom, že včerejší noc Minerva nestrávila u sebe v kabinetu, nikdy by mě ovšem nenapadlo-."


"U Merlina, Brumbále!" zarazil jsem ho dřív, než mě svými dalšími úvahami přiměl pozvracet mu stůl. "Nehrajte si se mnou! Já vím, že vy moc dobře víte, že jste mi do té zatracené medoviny přisypal něco, co vyvolalo všechny ty duchy, halucinace nebo noční můry, říkejte si tomu, jak chcete."


"Odborníkem přes lektvary jste tu přeci vy, Severusi," prohlásil Brumbál zase už klidně, i když v koutcích mu podezřele poškubávalo.


"Takže přiznáváte, že jste do té medoviny něco přidal?" vydechl jsem vítězoslavně, ale i nevěřícně zároveň.


"Nic takového jsem neřekl," odvětil Brumbál s tím stejným rozčilujícím klidem v hlase. Dělal jsem, jako bych ho neslyšel.


"Tak to kvůli vám, jsem prožil jednu z nejhorších nocí mého života? Tak špatně jsem nespal už celých patnáct let," ujelo mi.


Brumbál si mě zkoumavě prohlížel skrz své půlměsícové brýle.


"Ach, Severusi," vzdychl a já sebou přitom nepatrně trhl. "Ze všeho nejdůležitější je, nezapomenout, co jsme se ze všeho zlého naučili."


"A co má být zase tohle?" vyštěkl jsem. Tlak mi stoupal závratnou rychlostí.


Brumbál si znovu tiše povzdechl a pak se naklonil přes stůl ke mně.


"Slyšel jsem, že od vás Neville Longbottom dostal školní trest."


"A co má být?" utrhl jsem se, ale měl jsem nepříjemný pocit, že vím, kam tím míří.


"Nu, řekl bych, že je načase ukázat tomu chlapci, že v něm dříme skutečný talent."


V duchu jsem obrátil oči vsloup - v Longbottomovi může dřímat všechno možné, ale talent to rozhodně nebude.


"Stačí jen posílit jeho sebevědomí, odvahu - nemám pravdu?" houkl ředitel neadresně někam do kouta.


Nejdřív jsem si myslel, že Brumbálovi doopravdy přeskočilo a mluví sám se sebou, než jsem si uvědomil, že tohle prohlášení patřilo Moudrému klobouku usazenému na polici v rohu pracovny.


"Odvaha je v nadcházející válce velice, velice důležitá," odpověděl přechytrale klobouk - a prý že ten Nebelvírským nenadržuje, pche!


"Válka už bohužel začala, příteli," podotkl unaveně Brumbál, ale pohled přitom upíral na mě. "A proto je životně důležité, Severusi, abyste přijal fakt, že Harry Potter musí zemřít. Protože jestli to nepochopíte vy, tak ani Harryho nedokážete nikdy přimět, aby se Voldemortovi sám vydal."


Mlčel jsem, ale jedna moje polovina měla chuť Brumbálovi vynadat do lhářů a zrádců a obviňovat ho za všechny ty noční přízraky, co mě včera mučily. Jenže ta druhá si uvědomovala - i když nechtěně - důležitost ředitelova naléhání.


Po několika vteřinách bolestného ticha se Brumbál znovu ujal slova.


"Musím vás tedy znovu požádat, Severusi - jste připraven Harryho poslat na smrt? Až přijde ta správná doba, o které jsme už mluvili?"


Chvíli jsem neodpovídal.


"Severusi, vím že jste s tím nikdy plně nesouhlasil, ale teď je doopravdy důležité, abyste byl pevně rozhodnutý a navíc plně přesvědčený o mém úsudku. Věříte mi?"


Polkl jsem. "Ano."


"Ano, veříte nebo ano, splníte moji žádost?"


Na moment jsem přivřel oči. Perleťová Lily se vznášela nad vlastním hrobem a skláněla se ke mně.


"Obojí," prohlásil jsem pevně.


Řediteli se na tváři objevil stín úsměvu.


"Pak by tedy bylo nejlepší, kdybyste si šel rozbalit dárky."


Civěl jsem na něj jako na zjevení, ale Brumbál vypadal, že tím s rozhovorem skončil.


"Jistě," řekl jsem pomalu a opatrně, a zvedl se při tom ze židle.


"A Severusi," zavolal na mě ještě, když už jsem měl jednu ruku na klice. "Ta medovina byla naprosto v pořádku. Veselé Vánoce!"


Nevěřícně jsem se na něj zamračil, ale na nic jsem se už neptal. Vykročil jsem z pracovny a zavřel za sebou dveře. Co to všechno mělo znamenat? Pocítil jsem chuť dát si pořádného panáka ohnivé whiskey, i přes včerejší slib, že už se alkoholu nikdy ani nedotknu.


Že bych se tedy včera přeci jen tak nehorázně opil? začal jsem uvažovat, když jsem scházel po točitém schodišti. Ale hlava mě dnes téměř nebolela a u Merlina kolik bych toho asi tak musel vypít, aby se mi zdály takové bláznivé sny?


Na chodbě před ředitelnou se proháněl Protiva a rozhazoval kolem sebe bomby hnojůvky - nepochybně odcizený vánoční dárek některého z povedených studentíků. Instinktivně jsem zabořil ruku do kapsy s hůlkou, abych se před útoky toho lotra mohl bránit a -


Srdce se mi na okamžik zastavilo.


Pak by tedy bylo nejlepší, kdybyste si šel rozbalit dárky, ozýval se mi v hlavě Brumbálův hlas, zatímco se mi prsty v kapse sevřely kolem drobného balíčku. Vytáhl jsem ho na světlo světa a jako divý rozsápal odpudivý balicí papír.


Do dlaně se mi vykutálel malý černý kámen s podivným znakem a puklinou uprostřed. Kulil jsem na něj oči, zatímco jsem v paměti listoval po nějaké indicii, která by mi předmět pomohla identifikovat. Že by za všechno mohl ten šutr? Už už jsem se chtěl otočit na patě a vrátit se do Brumbálovy pracovny, když…


Bang! To mě do čela zasáhla dobře mířená bomba hnojůvka.


"Ty! Hnusná, malá, zlotřilá potvoro! Jen počkej, až tě dostanu!"


Některé věci se holt nikdy nemění.



KONEC

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Johnny Johnny | Web | 14. srpna 2016 v 15:44 | Reagovat

Ani nie sú Vianoce a cítom sa vianočne. A medovina za tým vážne nie je :D

2 patypoberta patypoberta | Web | 14. srpna 2016 v 22:18 | Reagovat

[1]: Haha, tak to je super, že i v srpnu ses jako čtenář vžil do Severusových vánočních "oslav". :D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama