Severusova vánoční koleda (Část druhá)

9. srpna 2016 v 10:04 | D.V. |  Severusova vánoční koleda

Hodiny znovu odbíjely tak, jako by je rozezníval opilý Brumbál. Otevřel jsem oči. Dveře do salónku byly pootevřené a zpoza nich přicházelo světlo. Zaslechl jsem něco jako štěkavý smích a začal jsem zvažovat svoje možnosti skoku z Nebelvírské věže. Nicméně jsem začínal tuhle hru chápat. Halucinace z Brumbálovy medoviny mě prostě budou chvíli mučit, ale ráno bude všechno to vánoční šílenství za mnou a zbude jenom nepříjemná, avšak naprosto neškodná a obyčejná kocovina. Jak já jsem se na ni těšil!




Abych urychlil proces, vyšel jsem halucinaci vstříc. Vstal jsem z postele, obul si pantofle a vyrazil do salónku. A můj ty Merline-


"Srabus! Už jsem si říkal, kdy sem strčíš ten svůj velký nos," zasmál se duch dobře známým, příšerným hyjenovitým smíchem, zatímco můj tlak stoupal do závratných výšin.


"Black," zasyčel jsem, jako by to bylo sprosté slovo. Seděl tam v koutě místnosti na kupě galeonů a na hlavě měl papírovou vánoční korunku.


"Pro tento večer mi říkej Duch přítomných Vánoc. Trochu se projdem, co říkáš?"


A než jsem se nadál, narostl Black do obrovitých rozměrů a výšin, dotkl se temenem hlavy stropu, až se mu papírová členka zkroutila a zmačkala a rukou o pár čísel větší, než byla ta Hagridova, mě chytil za noční košili a nehledě na moje hlasité protesty mě vynesl nejenom ven ze sklepení, ale i z hradu.


"Podíváme se do Nebelvírské věže, Srábku?" zasmál se Sirius Black, zatímco já ho pěstmi tloukl do zrůdně obrovského palce a on se venku na sněhu stále natahoval a zvětšoval, až měl oči na úrovni oken Nebelvírské společenské místnosti. A pak se jen díval a u Merlina, co jiného mi zbývalo, než se dívat s ním?




"Dám vám hádanku," říkal Ron, zatímco Harry a Hermiona napůl podřimovali v červených křeslech a přivřenýma očima sledovaly plameny v krbu.


"Je to černé, má to rádo tmu, vlhko, zimu a podzemí. Co to je?"


"Podle tohohle popisu, spousta věcí," zabručela Hermiona. "Je to nějaké zvíře?"


"Tak trochu," uchechtl se Ron. Hermiona se zamračila.


"Jak tak trochu? Musíš odpovídat ano nebo ne."


"Hádanku dávám já a já říkám tak trochu," odsekl Ron.


"Netopýr," zabručel Harry, napůl klimbajíc v křesle. Ron se zasmál.


"To je jen z půlky dobře."


"Rone, jsem vážně unavená-."


"Tak co takhle - je to mrzuté, když se to rozdráždí, kouše to, chybí tomu základní hygienické návyky-."


"Snape," zabručel znovu Harry.


Ron se rozesmál, ale Hermiona se zatvářila nesouhlasně (i když jí přeci jenom cukaly koutky).


"Kde je vůbec Neville?" zeptal se Ron a náhle zvážněl.


"Colin Creevey říkal, že se zavřel v umývárně Ufňukané Uršuly a … no… brečí kvůli Snapeovi."


"Si děláš-."


"Ne, to nedělám, Rone," přerušila ho bleskově a přehnaně důrazně Hermiona. "Však víš, bylo toho na něj trochu moc. Babička mu vyčítá, že nemůže pokračovat ve studiu na OVCE z lektvarů a přeměňování, aby se stal bystrozorem zrovna jako jeho tatínek, a navíc se teď zhoršil i v bylinkářství a sám víš, že to mu vždycky šlo ze všeho nejlíp… ."


A Hermionin hlas se pomalu vytrácel…



"Myslel jsem, že mi chcete ukázat klíč k poražení Temného pána, a ne žvásty od těch tří břídilů, co litují ufňukance jako je Longbottom," obořil jsem se na Blacka, který scénu za okny pořád ještě se zájmem sledoval a zřejmě se dobře bavil. Zato já byl v obličeji rudý jako krocan - co si to ten zrzek dovoluje?


"Neville sehraje v závěrečné bitvě jednu z hlavních rolí," ujistil mě Black a ušklíbl se, když uviděl můj nevěřícný výraz. "Tedy pokud ho mezitím neušlapeš. Chudák kluk, nikdo nikdy nevěřil v jeho schopnosti a ty mu tedy taky nepřidáš, Srábku," povzdechl si duch.


"Takže podle tebe se mám k Longbottomovi chovat mile a všechno dobře dopadne? Temný pán zázrakem padne a všichni budeme žít šťastně až do smrti?"


"No," uchechtl se Black a začal se zase smrskávat do původní velikosti, " tak jednoduché to asi nebude, ale máš pravdu - být milý k Nevillovi, a nejen k němu, je dobrý začátek."




Když Duch minulých Vánoc odešel, zapřísahal jsem se, že už neusnu, ale budu čekat na dalšího. Polštář byl však příliš měkký a pohodlný a tahle noc na tolik bláznivá a vyčerpávající, že jsem stejně nakonec podlehl spánku.


Potřetí mě probudilo zlověstné odbíjení hodin. Otevřel jsem oči a pohlédl k nohám postele.


"Kdo jsi ty? Duch budoucích Vánoc?" oslovil jsem unaveně postavu odděnou v dlouhém černém hábitu a s tváří zahalenou kápí. Osoba kývla, ale nepromluvila.


"Co to děláš?"


Vztahovala ke mně dlouhou ruku a já si náhle připadal maličký, bořil jsem se do záhybů látky v mé posteli a propadal se do polštáře jako do sněhové závěje. A pak mi došlo, že jsem se zmenšil.


"Pusť mě!"


Postava mě drapla za košili a nacpala do tmavé kapsy hábitu. Došlo mi, že vzpírat se je marné a tak jsem jen mžoural do tmy a snažil se v ní něco - cokoli - rozpoznat. Po chvíli mi přišlo, že ke mně proniká slabé světlo. A náhle se kapsa, ve které jsem dřepěl, protrhla a já se zřítil - do měkkého.


"Byla to hrůza. Chci říct-," říkalo právě nějaké děvče.


"Nemysli na to," utěšoval ji jiný, hlubší hlas. "Nezaslouží si, aby ses kvůli němu trápila, aby se kvůli němu kdokoli trápil."


"Rone," zalkla se znovu dívka a já podle hlasu poznal Grangerovou.


Pokusil jsem se vyškrábat z místa kde jsem ležel a něco zahlédnout. S překvapením jsem zjistil, že je mi místnost víc než povědomá - byl jsem zpátky ve své ložnici, ale stále tak malý, že mi všechno kolem připadalo giganticky obrovské.


"Ron má pravdu, Hermiono. Neměla bys kvůli němu smutnit. Bitvu jsme sice vyhráli, ale válku zdaleka ne. Voldemort tam někde venku pořád je."


Grangerová znovu vzlykla. Vykoukl jsem zpoza záhybu látky a poprvé jsem je všechny tři uviděl. Vypadali tak nějak starší, strhanější. Grangerová měla tvář pokrytou krvavými šrámy, Weasley si držel levou ruku, jako by mu měla každou chvíli odpadnout a Potter měl oteklou jednu stranu obličeje.


"Už zbývá jenom had," šeptl Weasley do ticha. Grangerová si rukou otřela slzy.


"Neville ho málem měl, ale…" pokračoval zrzek jako by sám k sobě a Grangerová přidušeně zakvílela. "Nedivím se mu, že na poslední chvíli zpanikařil. Kdo by taky ne, že? Když se proti vám tyčí taková tlustá, několikametrová potvora."


"Dost, dost," prosila Hermiona a Weasley zmlkl. "Chudák Neville," zašeptala ještě.


"Tomu nevěřím," prohlásil náhle Potter a oba dva se na něj překvapeně podívali.


"Co tím chceš-"


"Nevěřím, že zbývá jenom ten had. Je tady něco, něco co mi Brumbál zatajil. Cítím to."


"Harry," ozvala se šprtka, "to je nesmysl. Udělali jsme všechno, o co nás Brumbál žádal, jsem skoro u konce… ."


Potter zuřivě zavrtěl hlavou.


"Hermiono, pamatuješ, než Voldemort zavraždil jeho?" a ukázal k posteli, v jejíchž nohách jsem se schovával. Pohlédl jsem před sebe a zahlédl pod prostěradlem se rýsující siluetu lidské postavy. Náhle mě zamrazilo. Ležela tam snad Longbottomova mrtvola, bledá a zohavená Naginim? Proč ji ale přinesli do mojí ložnice? "Snažil se mě najít.Chtěl něco říct, něco věděl. Jsem o tom přesvědčený."


"Byl to zrádce," namítl Weasley. Longbottom a zrádce?


"Jo, já vím. A přeju mu, ať se smaží v pekle - za všechno, co udělal. Ale přesto… možná se na poslední chvíli snažil očistit nebo tak něco."


Potterův hlas zněl téměř prosebně.


"Harry, já nevím," šeptala Grangerová a hlavu si skryla v dlaních. Weasley ji jednou rukou objal kolem ramen.


A náhle všichni zmizeli, obklopila mě tma a já se otáčel namístě, jako bych se měl každou chvíli přemístit. A přesně to se i stalo - obejvil jsem se na dobře známém, nenáviděném místě. Na hřbitově v Godrikově dole.

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama