Kapitola V. - Šmejdi (Část první)

14. srpna 2016 v 12:28 | D.V. |  Pátý Poberta
Můj pátý ročník v Bradavicích probíhal nádherně obyčejně. Že vám to zrovna nepřijde jako velká výhra? Ale jděte! Jak já se tetelil blahem, když jsem poprvé někam zapadl a užíval si roku hodného normálního náctiletého kluka. Ve společenské místnosti jsem si sem tam špital s Regulusem a řešil banální starosti jako každičký jiný student mého věku: tlachal s ostatními o strachu ze zkoušek NKÚ a slintal po holkách. Tedy, řekněme si to upřímně - slintal jsem po Narcise.

Mohl jsem na ni oči nechat, když se za slunečného počasí procházela po břehu jezera, které jí svými zelenomodrými odlesky propůjčovalo dokonalé vílí vzezření. Za ty více jak tři roky, co jsem ji znal, narostla do ještě větší krásy. Její původně vychrtlé, v poměru k trupu nepřiměřeně dlouhé končetiny teď nepůsobily tak chlapecky, oblast okolo dříve vystouplých pánevních kostí se viditelně zakulacovala a ani k její - ehm, už nikdy více dětské - hrudi jsem nemohl být tak docela lhostejný.

K mé lítosti však na školních pozemcích nikdy nevydržela příliš dlouho; na to byla její pleť příliš bílá a citlivá ke slunečním paprskům a srdce pořád ještě obrněné důkladnou vrstvou ledu, která by snad nedopatřením mohla roztát. A co kdyby někdo náhodou zahlédl záblesk skutečné Cissi? To královna nikdy nedopustila a hned, jak se ohřála, zamířila se sestrou zpátky do temnoty sklepení.

Naopak já zůstával venku neustále. Četl jsem si, pilně se učil na zkoušky a občas si vyšel ven po boku Reguluse, který si chodil zalétat na famfrpálové hřiště.

Život ve Zmijozelu se teď prostě zdál vstřícnější. Lidé se s věkem měnili: jejich schopnost sledovat ostatní pod drobnohledem a čekat na jejich sebemenší chybičku a zaváhání časem ochabovala. Místo toho se soustředili na své první lásky (nebo tomu říkejte prvotní známky nadrženosti, protože Zmijozelští většinou postrádali - nebo zapírali - i tu sebemenší romantickou stránku své osobnosti). A hlavně se začínala šířit nová fáma, neustálý objekt jejich rozhovorů. Nejdřív jenom jemně jako pouhé záchvěvy letního větříku, aby nakonec nabrala na síle a stal se z ní hotový uragán.

Pletichářství ve Zmijozelu mě však jen těžko mohlo zajímat míň. Za jedinou výhodu všeho toho rozruchu jsem považoval fakt, že si teď Zmijozelští hleděli spíše svého a tak jsem se bez obav mohl stále více přátelit s Regulusem a stále více si všímat Narcisy.

"Ahoj," pozdravil jsem ji, když okolo mě prošla při vstupu do společenské místnosti a do nosu mě udeřila její chladivá vůně máty. Nepozdravila mě, neusmála se, jen nadzvedla světlé obočí a šla dál. Ale všimla si mě a věnovala mi nicneříkající ledový pohled, což mě automaticky vystřelilo do sedmého nebe.

Ráj! Tak se mi teď jevily Bradavice, tak přívětivé jako nikdy. Jistě, byl jsem hlupák, nechal jsem sebou vytírat podlahu, říkejte mi "zmijozelskej patolízale" nebo si myslete, že i domácí skřítek má víc sebeúcty. Jenže já jsem v té době měl pocit, jako bych se podruhé narodil.


:::


Avšak fáma, které jsem se zprvu vyhýbal, narůstala a narůstala, až se dostala i zpoza tlustých stěn hradního sklepení a putovala dál, stále výš, dokud se nedotkla nebelvírské věže, kde doslova explodovala v bouři nevole a částečně - i když by si to ti "hrdinové" nikdy nepřiznali - strachu. Nakonec jsem musel i já, ten který se do ničeho nemíchá, neochotně otevřít oči. Rozhodl jsem se, získat o celé věci trochu více informací, ale protože se jednalo o záležitost poměrně novou, moje doposud vždy spolehlivá knihovna byla mimo hru. A tak mi nezbývalo, než jít rovnou ke zdroji.

"Nazdar," pozdravil jsem Reguluse.

Zmijozelské princátko sedělo samo u téměř prázdného kolejního stolu a pokoušelo se současně číst i ukusovat topinku, což mělo za následek marné klapání čelistí o dobrých pár čísel vedle.

"Hmm," zabručel nepřítomně, ale trochu se posunul na lavici, aby mi dal najevo, že si můžu přisednout.

"Poslyš," začal jsem zvolna, zatímco jsem se natahoval po míse se slaninou a párky, "nepíšou dneska něco o… no, však víš."

Sledoval jsem Regulusův obličej, částečně skrytý za polodlouhými černými vlasy. Black nejdřív zamrkal na černobílou stránku novin a potom se celou tváří obrátil ke mně. Překvapeně jsem zjistil, že se šklebí od ucha k uchu.

"No konečně!" křenil se. "Už ti to došlo, co?"

"Co mi jako mělo dojít?" mračil jsem se pro změnu já.

"Nedělej, že nevíš… Už bylo na čase, aby ses o něj začal pořádně zajímat," neustále se křenil Regulus. Do hlasu mu vklouzla typická Blackovská nadřazenost.

"Pořád nevím, co mi mělo dojít," opakoval jsem naoko suše a otráveně. Jenže pravdou bylo, že mě Regulus trochu děsil - ještě nikdy jsem ho neviděl takhle zapáleného. Jeho obvykle světlá pleť začala červenat, jak se mu do hlavy valila krev. Už i tenkrát měl horkou hlavu, která ho většinou dostala do potíží. Bez rozmyslu se nadchnul a …

"Že ty-víš-kdo má pravdu. Jeho plány jsou geniální, i když by mě nejdřív taky nenapadlo, že…," zalykal se vzrušením, pak se rozhlédl kolem a ztlumil hlas, "… že skutečně zná způsob, jak předat moc kouzelnické společnosti."

Vykulil jsem na něj oči.

"To jako… takže je to pravda? Co se šušká o porušení zákonu o utajování a vůbec všechno."

Regulus spiklenecky přikyvoval. Jeho pořád ještě dětsky kulatá tvář zářila vzrušením. Našel si svůj směr, svoji cestu a cíl - vše přirozeně zidealizované a neuskutečnitelné.

"Už teď má ale řadu odpůrců," zchladil jsem trochu jeho nadšení. Tenhle útržek jsem zaslechl od Lily Evansové, která si o tom v knihovně špitala se svojí přítelkyní z Nebelvíru.

Na Reguluse to však neudělalo valný dojem, jen pokrčil rameny.

"Ale taky spoustu následovníků," ujistil mě pevným hlasem. "A řeknu ti, kdybych mohl, hned bych se k němu přidal… ."

Zůstal chvíli zamyšleně zírat na začarovaný strop, který dnes prozařovaly sluneční paprsky, než ho můj hlas vrátil zpátky na zem.

"Je politicky dost radikální," řekl jsem opatrně. "Nejdřív bych si rozmyslel -."

Regulus však už zase jen krčil rameny.

"Neříkám, že mu ještě dneska pošlu sovu s přihláškou do klubu," prohlásil ironicky a ledabyle, ale já věděl, že to jen zbytečně zlehčuje, abych ho už nechal na pokoji.

"A pokud jde o tu, hm, radikálnost - tady jde o osud celé kouzelnické společnosti, a když se chceme zbavit mudlovských šmejdů… jinak než radikálně by to nešlo," a pomalu vstal od stolu se školní brašnou ležérně přehozenou přes rameno. "Támhle jdou Avery, Crabbe a Goyle," mávl rukou ke Vstupní síni a beze slova rozloučení zmizel.

Nevěřil jsem, že to, co řekl o mudlovských šmejdech, myslí doopravdy vážně. Ani já, ačkoli jsem na ně plival a to nejen na veřejnosti, ale často i v soukromí své vlastní hlavy (alespoň od doby, kdy jsem bezpečně znal svůj vlastní, téměř čistý původ), jsem vůči nim nepociťoval nějakou zvláštní nevoli. Alespoň ne odůvodnitelnou nevoli, která by mě nutila vstát ze židle a snažit se najít způsob, jak všechny šmejdy vyhladit z povrchu zemského. Prostě jsem se jim vyhýbal, občas o nich utrousil nelichotivou poznámku (och, odpusť mi, sladká Lily, ty mudlovská, mudlovská šmejdko!) a tím to pro mě skončilo.

Jenže praví zastánci krevní čistoty, ti své důvody měli. Mudlovských šmejdů se báli, protože v jejich představách by mohli ohrozit svět kouzelnické smetánky, jejich moc, jejich zlato, komfort a legendu jménem "modrá krev". A takovým většinou patřilo ve Zmijozelu výstavní místo na slunci, takže si s námi ostatními bez obav mohli dělat, co se jim zachtělo, podpořeni plejádou příbuzných zaměstnaných na ministerstvu a pěknou hromadou zlata u Gringottových. Když nás pak úspěšně ovládli, až z nás nezůstalo víc než jen bezvládná loutka, použili nás k šíření mýtu o čisté krvi mezi další a další nově příchozí do "nejvznešenější koleje". Vznikl tak začarovaný kruh - dokonalá past, pavoučí síť, objetí obří chiméry.

Z toho vidíte, že jsme neměli jinou možnost, prostě jsme mudlovské šmejdy odsuzovat museli, protože… proč vlastně? Řekl bych, že valná většina Zmijozelských si tuhle otázku ani nepoložila a prostě se nechala unášet davovým šílenstvím, ovlivněna strachem z toho být jiní, nechtění, strachem ze samoty, strachem z umírání někde stranou, ještě zaživa ožíráni vlky. A přesně tenhle vlezlý, smysly otupující strach ovládal i mě.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama