Kapitola V. - Šmejdi (Část druhá)

15. srpna 2016 v 18:00 | D.V. |  Pátý Poberta
"Odložte brky, prosím!" zapištěl profesor Kratiknot. "To platí i pro vás, Stebbinsi! Zůstaňte prosím na místech, dokud vaše pergameny nevyberu. Accio!"
Oddechl jsem si. Poslední zkouška Náležité kouzelnické úrovně byla za mnou. Unaveně ale spokojeně zároveň jsem pozoroval, jak se stovka více či méně hustě popsaných pergamenů vznesla do vzduchu přímo do napřažených rukou profesora Kratiknota. Ten se pod jejich vahou svalil na zem a několik studentů to odměnilo srdečným smíchem. Já se jen ušklíbl - jednak jsem si udržoval zmijozelskou hrdost a jednak jsem měl na spěch. Netrpělivě jsem poklepával prsty do stolu, dokud se pár studentů neobětovalo a nepostavilo nebohého profesora zpátky na nohy.


"Děkuji vám… děkuji," supěl Kratiknot. "Nuže, všichni jste volní, můžete jít!"
Na ta slova následovalo mnohonásobné odšupování židlí a studenti, celí natěšení na prázdninové radovánky, se tlačili ke dveřím u Vstupní síně, jak každý chtěl být na odpoledním slunci jako první.
Propletl jsem se davem na čerstvý vzduch a vydal se dál směrem k jezeru. Doufal jsem, že bezpečně schován za zkušebními otázkami se zase jednou budu moci nerušeně dívat na Narcisu, jak se prochází na břehu jezera a mračí se proti slunečním paprskům. Se šťastným povzdechem jsem se posadil do trávy, nahodile z brašny vytáhl učebnici a přes její okraj prohledával okolí. A samozřejmě, že tam byla, oslňující a krásná jako vždy.
Dlouhé plavé vlasy za ní povlávaly v letním vánku a třpytily se ve světle, co zrcadlila hladina Černého jezera. Pozoroval jsem každičký její krok, zprvu opatrně, téměř schován za učebnicí, později jsem si však dodal odvahy a přestal cokoli předstírat. Jenže zrovna když Narcisa opovržlivě obcházela studentky z Nebelvíru (mezi nimi i sladká Lily!) máchající si nohy v jezerní vodě, padl na mě stín a zkazil mi tak chvíli nerušené rozkoše. Neochotně jsem vzhlédl.
"Kam tak zíráš?" ptal se Regulus pobaveně, když sledoval můj pohled k dívkám u jezera. Cítil jsem, jak mi tváře zalévá horko.
"Nikam," zapřel jsem chabě, načež se na Regulusově tváři objevil jen nervy drásající úšklebek. "Přestaň!"
Rozhodil ruce nad hlavu, jako že se vzdává a usadil se v trávě vedle mě. Pohled mu padl na učebnici v mojí pravé ruce.
"Jak dopadla zkouška?" zeptal se a krátce na to okázale zazíval. Šlehl jsem po něm zamračeným pohledem.
Aby bylo jasno, nemračil jsem se kvůli zkoušce. Měl jsem z ní více než dobrý pocit a důvod k tomu byl prostý - učil jsem se.
Díky mé počáteční, čtyřleté osamělosti mi celé ty roky na škole zbývaly spousty času na čtení a učení. Strávil jsem celé hodiny v příjemném tichu knihovny a na svoje školní výsledky jsem si nemohl stěžovat. Předstihl mě snad jenom Snape, který nejenže studoval jako šílenec, ale navíc oplýval obrovským talentem, jenž mně osobně zoufale scházel.
Jenže tady vůbec nešlo o zkoušku, ani o Snapea. Důvodem mé rozmrzelosti byl samotný Regulus, který mi tak rád dával najevo, že se o mě vlastně vůbec nestará, že se ptá jen ze slušnosti, protože vlastně nikoho nepotřebuje. Věděl jsem, že to není pravda a ani on sám tomu nejspíš nevěřil, ale stejně mě tím neustále rozčiloval.
"Dopadla dobře, díky za optání," odpověděl jsem dotčeně a kousavě zároveň. "Ovšem tebe to ani za mák nezajímá, co?"
"Máš pravdu," ušklíbl se, "mnohem víc by mě zajímalo, kterou šmejdku sis tam u jezera vyhlíd. Snad ne Evansovou," nadhodil, když Lily vstala od vody a rázně se blížila k nám. Na jednu bláznivou vteřinu jsem si myslel, že snad skutečně jde za mnou, pak ale prošla kolem a rázovala si to dál přes svěže zelený trávník.
"Neříkej, že jsem uhodil hřebíček na hlavičku," předstíral zděšení Regulus, když viděl, jak se otáčím za Lily.
"Cože?" zamumlal jsem nepřítomně. Přimhouřil jsem oči do dálky. U vzrostlého stromu o několik stop dál se nahromadil celý hlouček studentů. Všichni sledovali něco v samém středu, někteří se tomu pochechtávali, jiná stáli s rukama založenýma na prsou, aby dali najevo svůj nesouhlas. Pak jich několik ucuklo nazad a do vzduchu se vznesla postava pověšená za kotníky. Hábit jí okamžitě přepadl přes hlavu, takže se nedalo poznat, kdo to vlastně je, zato se ale všem naskytl zajímavý pohled na zašedlé spodky. Postava sebou ve vzduchu marně škubala, brzy však k řadám čumilů dorazila i Lily, vnořila se do davu a postavila se na obranu onoho nebožáka. Její hulákání se neslo až k nám.
"Dejte mu POKOJ!"
"Horší než trnoocasá dračice," zabručel si pro sebe Regulus. Nevnímal jsem ho. Místo toho jsem se snažil zaostřit na postavu visící ve vzduchu. Ty vyzáblé kotníky, zažloutlá pleť a neohrabané pavoučí pohyby mi přišly povědomé…
"Vždyť je to Snape!" vydechl jsem. "Takže to znamená... ."
No jistě, slavná nebelvírská čtyřka.
Podíval jsem se na Reguluse, abych viděl jeho reakci, on však jenom pokrčil rameny. Pak si lehl do trávy podepřený jedním loktem a hůlkou rozfoukával listy z mojí učebnice. Létaly teď vzduchem kolem nás v různě velkých kruzích a neuvěřitelně mě tak rozčilovaly.
"Nemůžeš toho nechat?" okřikl jsem ho. Regulus se zatvářil nanejvýš překvapeně, nikdy jsem si mu ještě nedovolil odporovat. Byl přeci Zmijozelským princem, rozmazlovaným dítětem v domě Blacků.
Jenže já dostal vztek. Překvapivě ne na Reguluse znuděného dnešním teplým odpolednem, ne. Dostal jsem vztek na ty, co si mysleli, že prostě můžou přijít a uřknout koho se jim zlíbí… Vstal jsem ze země.
"Nepotřebuju, aby mi pomáhala taková špinavá, mrňavá mudlovská šmejdka!" ječel teď Snape, který mi mezitím zmizel z dohledu, jelikož byl milostivě spuštěn k zemi.
"Omluv se Evansové!"
"Nechci, abys ho ty přiměl k omluvě!"
"Fajn! Tak fajn-."
Vyšlehl záblesk světla a Snape opět visel ve vzduchu hlavou dolů. Lily proběhla kolem mě, ve smaragdových očích slzy.
"Kdo chce vidět, jak Srabusovi stáhnu kaťata?" zařval James Potter a vyburcovaný dav se zasmál.
Stébla trávy ze mě opadávala za chůze, hůlku jsem svíral pevně v ruce. Věděl jsem, že mám Regulusův udivený pohled připíchnutý v zádech, ale brzy jsem to pustil z hlavy.
Prorazil jsem si cestu hloučkem zvědavců, jeden student třetího ročníku se svalil k zemi. Pár lidí se po mně trochu vyděšeně podívalo - musel jsem vypadat jako maniak.
A nebudu nic předstírat - tenkrát jsem viděl rudě. Měl jsem už dost předsudků proti Zmijozelu, proti nám, proti mně! Podobná předpojatost mi už několikrát zničila život, ale jakým právem si to oni mohli dovolit?
"Jakým právem?" opakoval jsem nahlas. Zraky všech přítomných se stočily ze Snapea na mě a dokonce i onen zavěšený sebou ve vzduchu přestal škubat. "Jakým právem uřknete každého, kdo se vám znelíbí? A co vám udělal on, co?"
James ztuhl uprostřed pohybu, hůlku stále ještě nebezpečně namířenou na Snapeovy spodky a na chvíli mu došla řeč. Překvapeně si mě měřil pohledem, jako by mě viděl poprvé v životě.
Pak však z Potterova stínu vystoupil Sirius Black.
"Mluvíš jako Evansová," prohlásil znuděně a protočil oči v sloup. Ignoroval jsem ho. Vztek se mnou cloumal, ruce se mi chvěly.
"Já vám řeknu proč!" zařval jsem a otočil se k přihlížejícím. Nikdo už se nepochechtával, většina se tvářila zaraženě. Nevěděli, co můžou čekat od toho tichého knihomola ze zadní lavice.
"Protože Snape je ze Zmijozelu. Protože já jsem ze Zmijozelu! Je to dostatečný důvod, co myslíte, je?"
Studentů přibývalo. Vzadu jsem mezi příchozími zahlédl Reguluse. Podíval jsem se mu do očí v naději, že mě podpoří, ale ve tváři se mu zračila akorát zvědavost.
Otočil jsem trochu hlavu a koutkem oka zachytil záři plavých vlasů. Narcisa všechno sledovala chladnýma šedomodrýma očima a tvářila se neproniknutelně. Belatrix vedle ní si všechny a všechno měřila nadřazeným pohledem.
"Tak co," oslovil jsem ještě jednou přihlížející, "myslíte, že tady Black nebo Potter jsou lepší než Snape?"
Pár lidí něco zamumlalo, ale já na nic nečekal. Máchl jsem hůlkou a Snape spadl na zem. Ihned se zvedl na nohy, rozčileně si upravil hábit a všem nám ukázal tu nejošklivější fuchsiovou barvu, kterou teď oplýval jeho jinak zažloutlý obličej. Sebral jsem jeho hůlku a obloukem mu ji hodil.
"Tady vidíte, jací jsou vaši slavní Nebelvírští hrdinové!" ukázal jsem na Siriuse a Jamese, kteří mi se rty pevně semknutými stáli naproti a zřejmě čekali, jak se situace vyvine. "Dva na jednoho, no to je teda fakt hodno Nebelvíru!"
A odplivl jsem si do trávy. "Naše krev je možná čistší než vaše-."
"Ohó!" zavyli Sirius i James vítězoslavně. A nebyli jediní, kdo se projevili. Zvedla se celá vlna nesouhlasného mumlání a brblání, pár lidí se i nevěřícně uchechtlo.
"Tak tohle, hádám, je zase hodno Zmijozelu, co?" ušklíbl se Sirius. Tvářil se triumfálně, protože dav se znovu začal přiklánět na jeho stranu.
"Naše krev je možná čistší než vaše," opakoval jsem a musel jsem u toho zvýšit hlas, abych dokázal přehlušit dav, "ale jsme - bohužel - ve stejné škole a platí pro nás - bohužel - stejná pravidla. Takže vám vůbec nic, nic, nedává oprávnění, chovat se jako banda zdivočelejch mudlů!"
Pár lidí zahvízdalo, někdo dokonce zatleskal. Brzy se přidávali další a další, přestože někteří Nebelvírští se tvářili skepticky, stejně jako pár Zmijozelských; mezi nimi i Belatrix, která vypadala značně nesouhlasně. Jak jsem si mohl dovolit mluvit o Nebelvíru, jako bychom si byli téměř rovni?
Ale o tu jsem se nestaral. Stačilo mi sklouznout pohledem na její plavovlasou sestru, která se povýšeně připojila k vzniklému aplausu.
Nikdy v životě jsem se necítil tak… zmijozelsky. V té jedinečné chvíli jsem zapadl, přijal jsem svůj osud, svoji kolej, jak se mi do té doby nepodařilo. Díval jsem se na Narcisu a ta se ušklíbla nebo usmála nebo co to udělala a já se zakřenil jako magor a dmul jsem se pýchou na sebe samého, když -
Když byla ta jedinečná chvíle zničena.
"Je to lhář, je to lhář," zavyl tlustý Petr Pettigrew. "Něco na něj vím, něco na něj vím!" poskakoval na místě a zuřivě na mě ukazoval krátkým prstem.
"Tak to vybal, Péťo," povzbuzoval ho Sirius. Peter se nadechl tak hluboce, až měl chvilku tváře jako sysel a pak vypískl vysokým protivným hláskem.
"Všem vám lhal o svém původu! Je to jen mudlovský šmejd!"
Jen tak málo slov stačilo a já spadl z vršku až na samé dno. Mí obdivovatelé se změnili v senzacechtivé hyeny, Regulus se zatvářil, jakoby do něj uhodilo, Belatrix pootevřela rudé rty, několik lidí zalapalo po dechu. Podíval jsem se úpěnlivě na Narcisu, moji poslední naději. Mlčky jsem ji vyzýval, aby všechno vyvrátila, aby se postavila na moji obranu a řekla jim pravdu.
Jenže Narcisa stála nehnutě na místě, prohlížela si nehty na levé ruce a ani nevzhlédla. Zradila mě a to bolelo nejvíc.
Přestože se pro mě na chvíli zastavil čas, planeta se k mému údivu otáčela dál. James dal mezitím Petrovi ze zadu pohlavek, zřejmě za to oslovení "mudlovský šmejd". Snape se stihl zařadit mezi ostatní čumily a očividně ho těšilo, že se teď nežádoucí pozornost obrátila ke mně.
Rozhlédl jsem se kolem. Našel jsem slabý článek v živém kruhu, který se kolem mne během vteřinky úzce semkl a dříve, než by mi mohla dojít odvaha, jsem nepřátelskou linii rozrazil rukama a co nejrychleji utíkal k hradu.


Pokračování příště…
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Eliss Eliss | Web | 19. srpna 2016 v 15:26 | Reagovat

Skvělé, jestli budeš chtít navštiv můj blog :-)

2 eAnkety eAnkety | Web | 21. srpna 2016 v 7:11 | Reagovat

Hlasuj u mně na blogu v anketě a dám ti reklamu na měsíc. :)..

3 pap-rcka pap-rcka | E-mail | Web | 2. září 2016 v 21:53 | Reagovat

:D zbožňujem hp fanfiction aj ju píšem ! :D Píšeš veľmi pekne :D teším sa na dalšie pokračovanie !

4 sam sam | 28. října 2016 v 9:54 | Reagovat

Narazila jsem na tvůj blog díky návštěvě Pecky, kdy jsem zase jednou na čas koukla, zda nepřidala něco nového.
Musím říct, že tvoje povídka je zajímavá a držím ti jen palce, aby se tvoje výzva povedla :) Hodně štěstí

5 patypoberta patypoberta | Web | 13. listopadu 2016 v 18:41 | Reagovat

[4]: Děkuji za podporu, Vánoce se kvapem blíží, tak se zase pouštím do psaní, haha. :D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama