Kapitola IV. - Nejkrásnější vánoční dárek (Část první)

10. srpna 2016 v 21:27 | D.V. |  Pátý Poberta
Krátce před vánočními prázdninami roku 1974 konečně napadl tolik očekávaný sníh. Měl jsem z něho radost jako malé děcko, ačkoli se mi to úspěšně dařilo skrývat, takže jsem jen trochu žárlivě pozoroval nebelvírské, jak se koulují a stavějí sněhuláky. My jsme sněhuláky nestavěli. My jsme nebyli takhle dětinští, ba naopak: hrdě jsme kráčeli po hradě, s nosy zvednutými vzhůru a vševědoucími výrazy ve tváři. Jako nějací mniši, co se už dávno odpoutali od světského života a dostali se… kam? Snad někam výš, někam dál?
Jenže žádný duchovní spolek by určitě nepodporoval to, co se dělo noc před odjezdem na vánoční prázdniny ve zmijozelské společenské místnosti.


"Ještě trochu ohnivé whisky?" ptal se Mulciber, a než jsem stačil odpovědět, už mi vrchovatě nalil do stříbrného pohárku. Pár kapek dopadlo na podlahu a rozprsklo se u mých nohou.
Zmijozelští se odvázali. Tak jak jsem to ještě nikdy neviděl. Pod vedením Mulcibera, Averyho, Bellatrix a Rodolphuse jakoby odložili alespoň část své obvyklé přetvářky a ukázali se v pravém světle. Což znamenalo, že úplně zdivočeli. Někomu ze starších studentů se podařilo z Prasinek tajně propašovat spoustu lahví ohnivé whisky a ta se teď za ohromného halekání a opileckého smíchu ve velkém konzumovala.
Sám jsem sem tam trochu usrkl. Pocit příjemného tepla v hrdle mi milostivě dovolil zapomenout na fakt, že jestli se o našem "malém rodinném" večírku dozví Křiklan, budeme všichni v pořádném maléru.
"To už stačí."
Čísi ruka zachytila pohárek znovu se blížící k mým rtům a jemně ho odtáhla do bezpečné vzdálenosti. Trochu podrážděně jsem zvedl oči.
"Regulusi?" nadhodil jsem tázavě a otráveně zároveň. Můj vyšší společník mě trochu zamračeně přejel pohledem, ruce zastrčené v kapsách hábitu s nedbalou elegancí, která mi okamžitě připomněla jeho "úžasného" a všemi obdivovaného bratříčka.
Přes Regulusův očividný nesouhlas jsem se znovu napil, ale alkohol jakoby běžnou nevoli vůči jisté čtyřčlenné skupince mladých Nebelvírů jen ještě přiživoval, až narostla do nefalšované nenávisti. Nebo že by to byl postupný proces odehrávající se na pozadí těch posledních tří a půl let?
Roztrpčeně jsem si povzdechl. Najednou se mi přemýšlelo hodně ztěžka, jakoby mi mozek vyhlásil stávku. Ale nebyl tohle vlastně požadovaný efekt ohnivé whisky? Na nic nemyslet, jen žít, jen být, jen existovat…
"Máš dost," konstatoval Regulus. Chtěl jsem mu říct, že je skoro o dva roky mladší a že by si měl dát pohov, ale jazyk mi podivně ztěžkl.
"Poslouchej, Mulciber se tě snaží opít, vsadil se s Lestrangem, že tě dostane na kolena před půlnocí," říkal právě tiše, ale naléhavě Regulus. Díval jsem se na něj přes okraj svého pohárku a snažil se pochopit jeho slova. Za normálních okolností by mi nejspíš Mulciberovo chování přišlo už od začátku divné, nezvykle přátelské, ale dnes večer… že by se snad i moje pravá zmijozelská zdivočelost ukázala? Nebo obyčejná lehkomyslnost? Naivita?
"Hloupost," odbyl jsem Reguluse a chystal se dorazit svůj příděl whisky; už jsem se tetelil na ten pocit sežehnutého hrdla a otupělé mysli, když mi jeho ruka pohárek vytrhla a švihnutím hůlky vyprázdnila obsah.
"Pořád ti ještě něco dlužím za ten minulý rok," zabručel Regulus, popadl mě za loket a táhl někam pryč.
Věděl jsem, na co naráží. I teď jsem si matně vzpomínal na jeho chapadly porostlý obličej a nesouhlasně se tvářící madame Pomfreyovou, která nějakým zázrakem stihla tlumeně nadávat na tu "dnešní mládež" a zároveň mumlat léčivé zaklínadlo, zatímco já mlčky stál stranou a vykulenýma očima pozoroval mizící přísavky a bradavice. Od té doby však mezi mnou a Regulusem platila jakási nepsaná dohoda o vzájemném respektu a pomoci. Jak při psaní domácích úkolů nebo při zvládání víkendové samoty, která - ačkoli Reguluse neustále obklopovali jeho rodinní příslušníci - na nás doléhala s drtivou silou přirovnatelnou snad jen k odpálenému potlouku.
A tak se z nás stali tiší parťáci. Tiší proto, že se Regulus otevřeně nemohl zahazovat s osobou nižšího postavení a taky proto, že jsme si oba vlastně ani nedokázali přiznat, že bychom snad mohli být přátelé.
"Nic mi nedlužíš," řekl jsem hlasem, který mně samotnému zněl cize.
"Možná ne," připustil Regulus. "Ale co když chci záminku, jak ti to oplatit?"
A blýskl velice, velice krátkým úsměvem, povýšeným a samolibým, přesto však naprosto bezchybným a tak okouzlujícím, že by si jím dokázal získat možná i toho nejnásilnějšího trolla. Nebo třeba i Bellatrix, ušklíbl jsem se. Tak jako tak, napadlo mě, by příští cena Týdeníku čarodějek "O nejkouzelnější úsměv" mohla být jeho - a téhle představě jsem se musel i nahlas zasmát.
"Něco k smíchu, Foxy?"
Mulciber nám zastoupil cestu. Vypadal celkem dobře naladěný, pak se však podíval na Reguluse a zatvářil se téměř zklamaně.
"Doufám, že nemáš v úmyslu kazit mi zábavu. Abys věděl, jde o pořádnou hromádku galeonů, Regulusi."
Ani v přiopilém stavu jsem si nemohl nevšimnout, že zatímco mě oslovoval příjmením, Regulus byl… prostě Regulus. Zmijozelští dokázali velice vychytrale a nápaditě ukázat, kdo má v jejich očích větší cenu.
"V tom případě jsi je právě prohrál," odsekl Black a pokračoval dál. Už podruhé jsem ho viděl, jak se postavil druhým, jak se zachoval statečně a šel proti proudu, a přesto jsem na to později docela zapomněl.
Trochu rozmazaně jsem vnímal zelené a stříbrné barvy kolem, temnotu jezera za okny a několik rozšklebených tváří, dokud mnou někdo nepraštil do měkké, dobře známé postele. Svět se na jeden sladký okamžik přestal točit.
Ohlédl jsem se na Reguluse. Klopil oči k malému, sklepnímu okénku umístěnému těsně nad ztemnělou hladinou jezera.
"Sněží," řekl zamračeně.
"Hmm," zabručel jsem, protože jsem byl příliš unavený. Víčka mi klesala, jak na ně těžce dosedala ohnivá whisky.
Ale když jsem usnul, byl jsem šťastný, že ač už jsme se chovali jakkoli tvrdě a naoko bezcitně, někde hluboko, hluboko v srdci jsme se pořád ještě dokázali radovat z něčeho tak prostého, jako je sníh. A můžete si říkat, že se utápím v sentimentu, nebo že jsem tehdy té whisky vypil příliš mnoho, až mi to trvale poškodilo mozek, ale já si za tím stojím dál. Když pak totiž sníh zešedl a nevinnost odplula někam do dáli, mohl nám "nějakej blbej sníh" vy-víte-co a nic už nebylo jako dřív. Ale takhle to na světě chodí, a ani my jsme nezůstali dětmi na dlouho. Vlastně to uteklo až moc rychle.
:::

Vlak uháněl zasněženou krajinou směrem do Londýna. Seděl jsem v kupé docela sám a to i přesto, že Zmijozelských jelo domů opravdu požehnaně.
Důvody mé osamělosti však byly jednoznačné. Zaprvé jsem dnes ani o žádnou jejich společnost nestál a jediný můj spojenec - Regulus - seděl někde obklopený Rodolphusem, Bellatrix a Narcissou (Narcissou!), a zadruhé už pouhý pohled na mě musel působit dosti odpudivě.
Bylo mi totiž nevídaně zle. Celý zelený jsem se snažil přemáhat zvracení, žaludek se mi kroutil, jakoby mi chtěl vyskočit z těla a v hlavě se mi při každém pohybu rozdrnčelo tisíc kostelních zvonů. V tomto zuboženém stavu jsem docela vážně litoval, že jsem nezůstal v Bradavicích. Jenže matka úzkostlivě trvala na tom, abych se každé Vánoce ukázal doma. A navíc, pomyslel jsem si otráveně, na seznamu těch, co trávili svátky v Bradavicích, nechyběla čtyři jména jisté proslavené školní party.
Vážně jsem byl tak lehko ovlivnitelný, že jsem se jednoduše nechal zahnat do kouta čtyřkou usmolených nebelvírských?
Povzdechl jsem si. Do Londýna zbývala ještě celá hodina utrpení.
:::

I v tlumeném světle svíček na vánočním stromečku bylo jasné, že matka zestárla. Až příliš rychle a příliš nezdravě. Dříve kaštanově hnědé vlasy téměř úplně vybledly do ocelové šedi, kůže se zvrásnila na tolika místech, že vypadala jako pokrytá jizvami a oční víčka teď měla povadlá a unavená. Pohled na ně mi okamžitě připomněl k smrti utahaného starého jezevčíka. Zahnal jsem tu myšlenku a radši se věnoval ukusování cukroví. Bylo suché a tvrdé, takže jsem v duchu mimoděk zabloudil někam do Bradavic a k tamní - jistě úžasné - slavnostní hostině.
"Chutná ti?" ptala se matka. Sklouzl jsem pohledem na sušenku v pravé ruce a okamžitě ucítil záchvěv provinilosti.
"Jasně," zalhal jsem. Matka se usmála a tvář se jí na chvíli rozjasnila tak, že se zase podobala té ženě, kterou byla před téměř čtyřmi roky. Ženě před dopisem v nažloutlé obálce ležícím na zápraží.
Pomalu jsem položil nedojedený kousek cukroví na talířek na konferenčním stolku. Po dlouhé době jsem měl pocit, jako bych otevřel oči dokořán a věděl jsem, že některé věci už není možné odkládat. Život ve Zmijozelu mě přeci jen něčemu naučil.
"Mami, už dlouho se tě chci zeptat… na svůj původ."
Podal jsem tu otázku tak zmijozelsky, až jsem se sám sebe lekl. Ale věděl jsem, že zeptat se přímo na otce by nemělo smysl, vždyť matka se jakékoli zmínce o něm vyhýbala jako čert kříži!
Pouhý pohled však stačil k tomu, aby mi bylo jasné, že matka se možná už také dlouho přemáhá k tomu, mi něco říct.
"Ano, jistě, že to chceš vědět," zamumlala spíš sama pro sebe. Trochu víc rázně než bylo třeba, skoro jakoby si chtěla dodat odvahy, položila na stůl mísu s čokoládovým pudinkem.
"Nemůžeme to dál odkládat," postrčil jsem ji ze strachu, že by si to snad ještě rozmyslela. Obcházela tuto závažnou otázku celých čtrnáct let a teď jsem měl už i já pocit, že jsem dostatečně dozrál, abych si konečně zasloužil odpověď. Naštěstí však nejspíš sdílela stejný dojem. Nebo už možná byla příliš oslabená a zlomená a nemělo pro ni žádný smysl, nést si svá tajemství do hrobu. Protože už tenkrát jsem podvědomě tušil, že přesně tam směřuje.
"Ne, to ne," dala mi roztržitě za pravdu. "Jsi přeci ve Zmijozelu."
Upřeně jsem sledoval, jak si sedá do křesla naproti mně. Už jen to, že začala mluvit o mé koleji, ve mně vzbuzovalo zvědavost. Normálně se na školu nevyptávala, ani se o ní slůvkem nezmínila. Nikdy.
"Brzy už z tebe bude velký kluk," usmála se. Oči však měla ve světle svící poněkud skelné.
Mlčky jsem čekal.
"Vlastně muž," zasmála se, snad trochu hystericky. "Vyrostl jsi hrozně moc rychle, Jeremy, ani nemáš ponětí… ."
Pak se zadívala někam za mě a já začínal být netrpělivý. Nepřítomně jsem klepal prsty do opěrky. Všimla si toho a pokračovala.
"Tvůj otec," začala tiše a já cítil, jak se mi svaly ve tváři napjaly, "studoval ve Zmijozelu, stejně jako ty. A stejně jako jeho vlastní rodiče."
Obrovská úleva mi zaplavila celé tělo. Nebyl jsem mudlovský šmejd! Ve chvíli, kdy jsem si vychutnával svůj triumf, jsem vůbec nepomyslel na to, jak špatné bylo moje uvažování. V těch několika vteřinách, zatímco mi v hlavě doznívala matčina slova, se se mnou udála obrovská změna. Najednou jsem se už nemusel krčit v koutku, ani soucítit s ostatními mudlovskými studenty jen kvůli jisté možnosti, že jsem na tom stejně jako oni. Ne, teď už se klidně můžu povznešeně nosit po chodbách a vylévat si zlost na studentech s nečistou krví, klidně se můžu bez výčitek svědomí dívat na Narcissu, vždyť… Ze snění mě vytrhl matčin hlas.
"Asi tě zklame, že o době, kdy byl ještě na škole, nevím skoro nic. Když jsem ho poznala, bylo mu třicet šest let, zatímco já byla o dost mladší a o dost hloupější," povzdechla si. "Po několika měsících našeho románku mě opustil. A ještě než ses narodil, roznesla se zpráva, že zemřel."
Seděl jsem mlčky. Neměl jsem na to co říct. Uvědomil jsem si totiž, že mě otec nezajímá a ani nikdy nezajímal. Jediné, po čem jsem dychtil, bylo znát svůj původ, krevní čistotu. Přesto mi však na té historce něco nesedělo. Přísně jsem se zamračil na matku.
"Jestli byl ale opravdu ze Zmijozelu, jak říkáš, jestli tam studovali i moji… moji prarodiče, tak musel pocházet z čistokrevné rodiny, ne?"
Přikývla.
"Ale… jak je tedy možné, že si něco začal s mudlou?"
Trochu opilý triumfem jsem tu otázku formuloval tak necitlivě, jak bych za normálních okolností nikdy nebyl schopný. Jak mi tedy moje nově nabité sebevědomí a jakás takás krevní čistota prospěli?
"Můj původ je stejně čistý, jako byl ten jeho," povzdechla si matka a tentokrát se skutečně zdálo, že má slzy na krajíčku. Trochu jsem se probral a mrzelo mě, že jsem ji ranil. Ale přesto…
"Nechápu," řekl jsem dutě.
"Kdysi dávno," nadhodila ironicky, "jsem patřila do Blackovic rodiny. Jenže jsem se vymkla. Brzy na to přišli a vydědili mě. Chtěli, abych si změnila příjmení a nechodila jim na oči."
"A jak ses… vymkla?"
"Copak to není jasné? Jsem moták."
A pak zůstala zticha, jen osamělá slza jí stekla po tváři. Lítost, uvědomil jsem si. A když se dívala na mě, i pokaždé, když procházela kolem mého bradavického kufru a pohledem zavadila o hábit pohozený na posteli, vždycky jí to připomínalo to, po čem nejvíc toužila, co všichni předpokládali, že bude jejím osudem, ale co nikdy nemohla mít.
"Ale jak … jak jste se s otcem sezná-," chtěl jsem se zeptat, jenže ona najednou vyskočila na nohy, vzala tác se sušenkami a zamířila ke dveřím.
"Stejně ti nechutnaly," prohlásila.
"Jak to můžeš vědět?" snažil jsem se, aby to znělo dotčeně.
"Jsem tvoje matka, poznám, když lžeš," zaslechl jsem ještě, než za sebou zavřela dveře. Po zbytek večera se už neukázala.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama