Kapitola IV. - Nejkrásnější vánoční dárek (Část druhá)

11. srpna 2016 v 10:00 | D.V. |  Pátý Poberta
Můj rozhovor s matkou měl několik závažných trhlin a nedostatků, kterých jsem si všiml, až při zpáteční cestě vlakem. Nikdy jsem se nedozvěděl jméno otce. Vždycky jsem ho toužil znát, ale spíš abych ho použil jako stopu při pátrání po rodové čistotě. Odjakživa to byl zdroj rodinných hádek, pláče a naivního pátrání v městských archivech. I když nás opustil, pořád jsem cítil jeho přítomnost - sice jen jako tmavý stín neklidu vznášející se nad naším domem ale přesto. Teď když už jsem věděl, co jsem potřeboval, mě jakákoli touha po poznání opustila. Snad jen, říkal jsem si, bych se s ním mohl vychloubat před zmijozelskými a dostat se tak výše na žebříčku popularity. Ale všechno má svůj čas, chlácholil jsem sám sebe. Když jsem mohl čekat čtrnáct let, tak to ještě nějakou tu dobu vydržím. A navíc - otec byl mrtvý. Neexistoval vlastně důvod, víc se o něj zajímat.


Ale mnohem podstatnější věcí se zdál být fakt, že mě s rodinou Blackových pojila krevní vazba. Bylo to děsivé i vzrušující zároveň, obzvláště když jsem si uvědomil, že jsem nejspíš s Narcissou příbuzný. Chvíli jsem se cítil zvrhle a provinile, jako bych právě udělal něco pobuřujícího a nemravného, ale nakonec jsem ty myšlenky zase zapudil. Přeci neexistovala čistokrevná rodina, která by s Blackovými nebyla nějak spojená. Řekl jsem si, že Narcissa nejspíš bude něco jako moje sestřenice z devátého kolene, a tím jsem tu záležitost ukončil.
Když jsem se první večer po prázdninách procházel chodbou v druhém patře, napadlo mě, jak mohlo být všechno jiné, kdybych svůj původ znal už od začátku. Bez pocitu provinilosti bych se pak mohl přátelit s Regulusem, nemusel bych nikomu lhát a Narcissa by třeba…
My o vlku a vlk za humny. Záplava plavých vlasů se nedala přehlédnout, nebo alespoň já ji nikdy nepřehlédl. A v tom rozčarování, v té nehorázné záplavě štěstí, jsem udělal strašnou hloupost.
"Ahoj, Cisso!" zahalekal jsem jako na lesy, ačkoli jsme na chodbě stáli jen sami dva. Podívala se na mě, očividně překvapená natolik, že na chvíli zahodila svůj obvykle nakyslý výraz. Brzy se však vzpamatovala a sjela mě od hlavy až k patě přezíravým pohledem, s obočím typicky tázavě zvednutým.
"Co chceš, Foxy?"
Neznělo to nepřátelsky, zřejmě si opravdu myslela, že jsem od ní něco potřeboval.
"Hm, jak ses měla o prázdninách?" vyblekotal jsem, když jsem se dostal dostatečně blízko.
Obočí jí vyjelo o stupeň výš.
"Neumíš to říct na rovinu?" ušklíbla se. Nevěděl jsem, že s ní bude tak těžké pořízení.
"Nic od tebe nechci," usadil jsem ji rázně. "Jen prostě… ."
Chvíli mě sledovala přimhouřenýma očima. Chladně se leskly ve světle pochodní rozmístěných na stěnách. Pak však svaly v jejím obličeji povolily, jako když roztaje led, a ruce dosud zkřížené na hrudi spustila podél těla.
"Ty jsi divný," řekla. Přiznávám, že to zrovna nebylo to, co jsem čekal, ani po čem jsem toužil.
"Vůbec se nehodíš do Zmijozelu," pokračovala zamyšleně, jakoby to ani neříkala mně. Při tom se pomalu dala do kroku a já se k ní váhavě připojil. "Na to jsi moc…"
Nemohla najít správná slova nebo mi něco neříkala? Váhavě jsem šel po jejím boku, na tváři ruměnec, protože jsem cítil, jak po mně koutkem oka pokukuje.
"Jeremiah Fox," mumlala si pro sebe Narcissa. Pak se na místě zastavila, jakoby vrazila do neviditelné zdi a prudce se ke mně otočila, až mě konečky vlasů švihla přes tvář.
"Vždycky mi bylo divné…," zalykala se, "ještě nikdy jsem o žádných Foxových neslyšela. Tvrdils, že tvoje rodina pocházela původně z Ameriky, jenže ani v Americké genealogii čistokrevných rodů jsem neviděla zmínku o… ."
Oči se mi rozevřely hrůzou. Stála tam přede mnou s vítězoslavným výrazem ve tváři, dlouhý bílý ukazovák namířený proti mé hrudi a zdálo se, že pro samé vzrušení není schopná najít vhodná slova. Právě se dělo přesně to, z čeho jsem měl celé ty čtyři roky největší strach - v jámě lvové se začalo pochybovat o mé krevní čistotě. V hlavě mi jako kontrolka splašeně blikala jediná myšlenka - musím tomu učinit přítrž.
"Lhal jsem vám!" zavyl jsem se, až sebou Narcissa překvapeně trhla. Pak se však její obličej roztáhl ještě ošklivějším triumfálním výrazem a já věděl, že jsem to zase zvoral. Zkusil jsem to znovu, opatrněji. "Lhal jsem vám sice o svém původu, ale ne tak jak si-."
Ozval se hrozný skřípot, chrastění železa a vysoké zaječení. Koutkem oka jsem viděl, jak se na nás řítí něco velkého, kovového a těžkého. Narcissiny dychtivé zlé oči, chvějící se rty i bledá kůže zmizely v jedné nanosekundě.
"Protego!"
To bylo to první, co mě napadlo. Naleštěné brnění se sice po mém zásahu sesunulo s hromovým třískotem na podlahu pěkný kus ode mě, ale zase v místě, kde ještě před chvílí stála Narcissa. Ta se teď krčila v koutku a zírala na mě chráněného štítovým kouzlem. Jak zmijozelské a galantní to ode mě bylo, zachránit jenom sebe, Narcissu to však zřejmě vůbec nevyvedlo z míry.
"Co to sakra bylo?" vztekala se, ale hlas neměla tak břitký a jedovatý jako jindy. Ještě se trochu chvěla, když opatrně přelézala brnění a nevěřícně si ho prohlížela.
"Nemám tušení," řekl jsem popravdě, ale zrovna v té chvíli jsem mimoděk zachytil nějaký pohyb. Otočil jsem hlavu tím směrem a spatřil velkou, ošklivou a hlavně vypasenou krysu, jak uhání chodbou pryč.
"Reducto!"
Překvapeně jsem zamrkal, když proud světla narazil do místa, kde měl hlodavec ještě před chvílí objemný zadek. Krysa vyděšeně vypískla a ztratila se za roh.
"Hnusný myši," utrousila Narcissa, když si hůlku zastrkávala zpátky do kapsy.
"A paní Norissová," odtušil jsem, protože ze stínu, kde předtím stávalo brnění, zazářily dvě velké žluté oči. "Pojď!"
Rukou jsem ukázal na druhou stranu a společně jsme utíkali co možná nejdál od toho mrňavýho chlupatýho práskače.
"Kde jsme to přestali?" zeptala se znenadání Narcissa o pár pater dál, kde jsme se oba zadýchaně opřeli o zeď. Marně jsem doufal, že už na náš rozhovor zapomněla. Nezbývalo, než si rezignovaně povzdechnout a pustit se do vysvětlování.
:::
Ani nevím jak, ale najednou se setmělo a já s Narcissou jsme seděli v kamenném výklenku ve zdi ve sklepení a povídali si. Já si povídal s Narcissou Blackovou, no to mě podržte!
"Takže v sobě máš krev Blacků?" ptala se se zájmem. Jistě, ohrnovala ret nad mojí matkou, navždycky vypálenou v gobelínu, protože byla moták. Můj otec však chodil do Zmijozelu, krev měl čistou a -
"To je zvláštní. Vážně jsem si myslela, že snad Moudrému klobouku začalo šplouchat na maják. Přišlo mi, že nemáš ve Zmijozelu co dělat, že udělal chybu a poslal k nám mudlovskýho šmejda."
"To je od tebe vážně milé. Ale máš pravdu, až doteď jsem si myslel přesně to samé. Ale jestli někomu něco řekneš… ," zkusil jsem výhružně a sám sebe jsem překvapil, jak mi to šlo.
Narcissa se však jen zasmála. A vůbec to nebyl ten zvonivý, povýšený chichot - bylo to něco osobnějšího, něco, co si pečlivě schovávala.
"Asi jsem se spletla - ty jsi skrz naskrz Zmijozel."
A pak udělala něco, o čem se mi nesnilo ani v těch nejdivočejších snech. Políbila mě na tvář. Hned nato seskočila z kamenného výklenku a utekla do tmy.
Zůstal jsem za ní zírat. Co jsem si měl myslet, co jsem měl udělat? Seděl jsem tam, podivně šťastný a podivně smutný, protože tak rychle odešla.
Asi za čtvrt hodiny mě přistihl Filch a oznámil mi, že se po večerce toulám po chodbách. Drze - čímž jsem sám sebe překvapil - jsem mu odpověděl, že se netoulám, ale sedím na místě. Za odměnu jsem pak celou cestu ke Křiklanovu kabinetu poslouchal, jak za starých dobrých časů věšeli provinilce ve sklepení za palce u nohou. Pouštěl jsem jeho výlevy jedním uchem tam a druhým ven, zatímco jsem ho pokorně následoval směrem ke Křiklanovu kabinetu. Jak ten bude rád, až ho Filch zburcuje kvůli jednomu narušiteli školního řádu…
Jenže na tom mi v tu chvíli mohlo asi jen stěží záležet! Nepřítomně jsem si tiskl místo, kde se mě dotkly Narcissiny ledové rty a přikládal tomu gestu příliš velký význam. Teď když jsem starší a měl jsem celé hodiny, dny a měsíce k tomu, abych ledovou královnu poznal až do hloubi její zakleté duše, vím, že si se mnou jenom hrála a to stylem jí vlastním - krutě ale sladce zároveň.
Pokračování příště...
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 D. D. | Web | 11. srpna 2016 v 12:10 | Reagovat

Nikdy jsem nebyla velkým příznivcem Zmijozelu, ale musím uznat, že píšeš pěkně :).

2 patypoberta patypoberta | Web | 14. srpna 2016 v 22:16 | Reagovat

[1]: Chápu. :D A děkuji. ;)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama