Kapitola III. - Zbabělí hrdinové (Část první)

9. srpna 2016 v 10:32 | D.V. |  Pátý Poberta
Listopad příštího roku, tedy 1973, byl neobyčejně chladný a deštivý. Mráz pokryl trávník famfrpálového hřiště i okolní bradavické pozemky, a školní jezero odráželo ocelovou šeď sychravé oblohy. Měl jsem pocit, jakoby se nad Bradavicemi přehnala stovka mozkomorů, taková se tam ve vzduchu vznášela beznaděj. A přesto pro mě v tom období na chvilku zadoutnala jiskřička radosti; než ji ovšem zase někdo zadupal do země.


Jedno další, nekonečně deštivé sobotní odpoledne jsem trávil neradostnou prací na domácích úkolech v knihovně. Většinu času jsem věnoval cumlání konce brku a zírání z oroseného okna, když do mojí nastolené pohody vstoupilo děvče se záplavou oslnivě rudých vlasů.
"Ahoj," špitla Lily Evansová. Trochu překvapeně jsem k ní zvedl oči. Usmívala se.
"Hm, ahoj," opětoval jsem pozdrav váhavě. Pak jsem si namočil brk do kalamáře a zcela zbytečně si začal zdobně podtrhávat nadpis. Když jsem pak však znovu zvedl hlavu, pořád tam ještě stála.
"Chceš něco?" zeptal jsem se jí neomaleně. Nerozuměl jsem totiž jejímu počínání a měl jsem pocit, že je tu proto, aby si ze mě utahovala, nebo aby na mně vyzkoušela nějaký ten jejich nebelvírský žertík. To bylo totiž něco, v čem kolej "statečných" doopravdy vynikala.
Lily trochu nadzvedla obočí.
"Přisednout si, všude jinde je plno. Jestli ti to ale vadí… ," a významně se odmlčela.
Na oko otráveně jsem se rozhlédl kolem. Měla pravdu. Knihovna byla tak přeplněná, že madame Pinceová nevěděla, kam dřív skočit a komu dřív vynadat. Její obvyklé šmejdění kolem, co připomínalo kroužení hladového supa nad skomírajícím slonem, se teď spíš dalo přirovnat k řádění rozdrážděného buldoka. Čenichala okolo, až se jí chřípí nosu chvělo a zlostně zahlížela na všechny, co svými špinavými prstíky ohmatávali její vzácné knihy.
Rádoby lhostejně jsem pokrčil rameny směrem k Lily. Částečně mě totiž zmáhala zvědavost: jací vlastně doopravdy nebelvírští jsou? Nikdy jsem se s nimi nebavil, pokud to situace nevyžadovala a raději jsem se jim spíš vyhýbal, protože nebylo v mém nejmenším zájmu skončit s bombou hnojůvkou rozpláclou na hlavě.
Lily však nevypadala na ten typ člověka, co u sebe běžně nosí bomby hnojůvky. Mlčky si sedla na židli naproti mně a položila na stůl vypůjčený komínek tlustých knih. Ani jsem si neuvědomil, že na ni zírám jako maniak, než se zelenýma očima střetla s těma mýma.
"Co je?" zeptala se nervózně. Jen jsem neurčitě zavrtěl hlavou a dál předstíral práci na svém pojednání. Za chvíli jsem slyšel klapnutí těžkých kožených desek o dřevo a šustění listů.
"Ty jsi Jeremiah, viď?" ptala se Lily jakoby mimochodem, zatímco něco hledala v obsahu. Nemohl jsem se ubránit dojmu, že podle toho, jak roztržitě těkala očima v textu sem a tam, jsem zřejmě nebyl jediný, kdo jenom předstíral, že ho nesmírně zajímá Teorie obranných kouzel pro třetí ročník. A ještě jedna věc mi neseděla - všiml jsem si, že ačkoli je kvůli nepřízni počasí knihovna naplněná málem k prasknutí, u stolu okupovaného nebelvírskými děvčaty v rohu na opačné straně místnosti přeci jen jedno volné místo zbylo. Opatrně jsem ji na to upozornil.
"Poslyš," řekla a hlučně knihu zase zavřela, "skoro to vypadá, jako by ses mně chtěl zbavit."
Mlčky jsem na ni zíral. Částečně měla pravdu.
"No fajn, když ti na tom tak záleží… Já jen měla pocit, že bys přítomnost někoho dalšího možná uvítal. Připadáš mi tu totiž tak nějak osamělý."
"Nejsem sám, je tu spousta dalších lidí," poznamenal jsem zmateně.
"Tak jsem to nemyslela," zarazila mě Lily, a když viděla můj nechápavý pohled, dodala: "Ale no tak, nejde si toho přeci nevšimnout. Většinu času trávíš o samotě. Snídaně, oběd, večeře," začala vypočítávat, "vždycky jíš úplně sám. Na Přeměňování jsi jediný, kdo nemá souseda v lavici, a do Prasinek ani nechodíš, protože bys stejně neměl s kým."
Když Lily dokončila svoji litanii, nemohl jsem přinutit dolní čelist k pohybu vzhůru.
"Ty… mě sleduješ nebo co?" vyjel jsem na ni. K mé hrůze se jí tváře rozpálily do ruda.
"Tak to není," ujišťovala mě však honem, ačkoli barva jejího obličeje jakoby přímo svědčila o pravém opaku. "Jenom prostě… mám o tebe tak trochu starost."
To, že by o mně Lily Evansová mohla mít něco jako starost, už bylo příliš. Než jsem však stačil cokoli vykoktat, ozvala se hromová rána a několik lidí vykřiklo.
"Co to-," zamračila se Lily, která sebou předtím leknutím trhla a teď zírala k regálům v zadní části knihovny, odkud se začal linout zvláštně povědomý zápach. Že by-
"Bomby hnojůvky!" dokončila moji myšlenku Lily. "A v knihovně, to je-."
Ani nedopověděla a už se za námi ozvalo tlumené pochechtávání. Opatrně jsem se vyklonil ze židle, abych se podíval, kdo se schovával za starými bradavickými archívy. No jistě.
"No jistě," opakovala moji myšlenku Lily, když vstala a založila si ruce na prsou. Pak nesouhlasně zavrtěla hlavou. "Vy čtyři, to se dalo čekat."
Chvíli jsem se rozhodoval, než jsem si stoupl vedle ní. Tedy vlastně kousek za ní, abych byl úplně přesný.
"No ne, Evansová. Tak ty teď děláš pro charitu?" zeptal se pobaveně Sirius, když mě uviděl, jak se krčím za jejími zády. Okamžitě jsem cítil, jak rudnu. Připadal jsem si naprosto hloupě, zase jako malý žáček, kterému mohl každý bez mrknutí oka nakopat zadek.
"Přesně to mě taky napadlo," přidal se okamžitě Potter a jednou rukou si u toho trošku pocuchal vlasy. Napadlo mě, že u toho vlastně vypadal docela směšně, ale pak jsem zachytil Peterův zbožný pohled, upřený na své dva vůdce a nebyl jsem si jistý, jestli se zbláznil on nebo já.
"Jo, Foxy, považuj si toho. Ne každej den se stává, že by se takovýmu usoplenýmu zoufalci dostalo pozornosti od madam Evansový. Třeba tady James s tím má pořád hroznej problém. Ale možná kdyby si občas oblíknul příliš velkej hábit, vlasy si ostříhal podle hrnce a místo brašny si na rameno hodil pytel, Evansová by se nad ním taky slitovala," a s úšklebkem mě sjel pohledem od hlavy až k patě.
Cítil jsem, jak mi rudnou už i uši. Můj hábit mi teď připadal ještě větší než obvykle, jako by se neustále zvětšoval a já se v něm ztrácel. A opravdu jsem si nepřál víc než se do něho zahrabat a zmizet všem z očí.
Lily však naproti tomu nevypadala, že by chtěla strkat hlavu do písku - právě naopak. Podupávala rozčileně nohou o podlahu a z očí jí sršely blesky. Na moment mi připomněla madame Pinceovou, která se před chvílí s fanatickým výrazem v obličeji přehnala kolem a snažila se uklidnit rozruch vyvolaný způsobenou katastrofou v zadní části knihovny. Ještě teď ji slyšeli, jak krákorá na studenty a neúspěšně se snaží najít toho, kdo by zodpovídal za tu hnojůvkovou nadílku.
"Potter by se nejdřív měl podívat na svoje vlasy," prohlásila s chladnou zlostí Lily a pak se s nonšalantním pohybem hlavy obrátila ke mně a se samozřejmostí, jakoby jsme byli bůhvíjací přátelé, mě uchopila za předloktí.
"Pojď Jeremy, najdeme si nějaké lepší místo," řekla nadřazeným tónem a elegantně proplula kolem slavné čtveřice, zatímco mě zmateného vláčela za sebou. Sirius ze sebe vyrazil jakési posměšné hohó, ale tvářil se u toho tak nakvašeně, jakoby mu právě někdo překazil jeho hru na topení slimáků. Jenže mě už taky nebavilo být slimák.
"Ne tak rychle," ozvalo se za námi, když jsme vyšli z knihovny na chodbu. Lily se po hlase neotočila, jen protočila oči v sloup.
"Evansová, počkej. Evansová! Něco pro tebe mám," zahalekal najednou Potter a rozběhl se za námi po kamenné podlaze. Jeho kroky se rozléhaly ozvěnou. Působilo na mě divně, neotáčet se, ale slyšet za sebou dusat svého nepřítele. Najednou mi bylo, jako bych stál na kolejích a slyšel za sebou přijíždějící vlak - vydán na milost a nemilost vstříc osudu.
Taková hloupost, napomenul jsem se v duchu. Je to jen skupinka ubožáků… A přesto, v té zadní, avšak upřímnější části svého já, jsem věděl, že z nich mám tak trochu strach. Nenáviděl jsem se za to.
"Co to má znamenat?"
Náhle jsem si uvědomil, že se Lily zastavila na místě. Stála teď čelem k zadýchanému, ale triumfálně se tvářícímu Potterovi, a překvapeně si prohlížela něco, co jsem neviděl. Stoupl jsem si tak, abych měl lepší výhled, a na moment jsem ztuhl.
"To je pro dámu - trofej z bitvy," zavtipkoval Potter, ale podle výrazu v Lilyně obličeji jsem se obával, že se na něj vrhne a uškrtí ho. Ne že bych ho nějak zvlášť litoval.
"To - jsi - zatraceně - přehnal - Pottere," sípěla Lily a rozzuřeně mu z ruky vytrhla pramen nepříjemně povědomých, dlouhých, uhlově černých a neuvěřitelně mastných vlasů; tedy kombinace, co okamžitě prozrazovala jejich majitele.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama