Kapitola III. - Zbabělí hrdinové (Část druhá)

9. srpna 2016 v 10:33 | D.V. |  Pátý Poberta
Nervózně jsem přešlápl na místě. Vůbec jsem nevěděl, jak bych se měl zachovat. Bránit svoji kolej? Zuřit? Nadávat? Vytáhnout hůlku?
V tom posledním mě předběhla Lily.

"Co jsi zase udělal, ty hnusnej malej prevíte," vyrážela ze sebe, zatímco Potterovi mířila hůlkou na hruď. Tvářila se u toho tak nebezpečně a zarputile, že dokonce i velká školní hvězda a slavný nebelvírský chytač v jednom udělal krok dozadu. Pak si odkašlal a s nuceným klidem se snažil zachránit situaci.

Musel jsem se ušklíbnout. Jestli si myslel, že ho Lily za šikanování Snapea pochválí, byl to ještě větší idiot, než jsem si vůbec kdy dokázal představit.

"No, to je dlouhá historie. Vůbec není zajímavá a my teď zrovna máme na spěch," zkusil to Potter, ale marně. Lily už už otevírala ústa a zřejmě se připravovala k zásahu hůlkou, když se do potyčky vmísil někdo další.



"Expelliarmus!"

Potterova hůlka vyletěla do vzduchu a s drnčením dopadla na kamennou podlahu. Všichni sebou trhli a já s Lily se otočil.

Chodbou právě přicházel Regulus. Stíny ve zdejším přítmí si podivně zahrávaly s jeho tváří - vysoko položené lícní kosti vystoupily více než obvykle a činily ho tak podstatně děsivějším.

Za ním klopýtal malý, shrbený černý pavouk, kyselost v jeho obličeji překračujíc běžnou normu.

"Ach bože, bratříček si hraje na hrdinu," odfrkl si Sirius teatrálně. Jestli totiž někoho na škole nenáviděl víc než Snapea, Belatrix nebo Luciuse Malfoye, byl to právě jeho o dva roky mladší bratr.

A přesto jsem to nechápal. Regulus měl sice k dokonalosti hodně daleko - často mě vytáčel svou směšnou nadutostí, dokázal se chovat přehnaně melodramaticky a bral se hrozně vážně - na druhou stranu však ve Zmijozelu platil za nejmenší zlo. A třeba jako teď, vždycky když bylo nejhůř, se ukázal jeho smysl pro spravedlnost.

"Ubožáci," prskal a na svých jedenáct let vypadal vážně hrozivě. S podivnou zarputilostí v obličeji a rty stisknutými do úzké čárky by v soubojnickém klubu zastrašil nepřítele už při příchodu na pódium.

Snape se s hůlkou namířenou na Pottera postavil po jeho boku. Z hákovitého nosu mu tekl tenký pramínek krve a malé rudé kapičky se mu převalovaly přes okraj brady, odkud dopadaly na límec jeho hábitu. Zdálo se, že samotný pohled na ty tmavé skvrnky dokáže Lily rozpálit doběla. Nemluvě o zvláštním zubu ve vlasech, díky kterému bylo jasné, že mu někdo pramen dost neuměle odstřihl.

"Necháte ho na pokoji," přikazoval Regulus. K mému úžasu se však Snape po jeho slovech zatvářil navztekaně, dokonce mu v jinak nažloutlém obličeji naskákaly dvě ošklivé, nachové skvrny.

"Vyřídím si to sám," obořil se na zaskočeného Reguluse, jehož tahle změna znatelně vykolejila.

Lily, která se zřejmě nemohla rozhodnout, koho omráčit dřív jen těkala pohledem od nebelvírských ke zmijozelským, zatímco já jsem za jejími zády nešikovně přešlapoval sem a tam a snažil se předstírat, že se mně nic z toho netýká. Asi ani nemusím říkat, jak hloupě a slabošsky to vypadalo.

"Fajn," zabručel Regulus po chvilce zamyšlení. Jelikož jsem už znal jeho dobře narostlé ego, bylo mi hned jasné, že takové zesměšnění před nebelvírskými si líbit nenechá - příště už Snapea bránit nebude.

Jakoby situace už nebyla dost zlá, objevila se zpoza rohu drobná bytůstka s hlavou vysoko zdviženou a závojem plavých vlasů, co vlál za ní. Povzdechl jsem si.

"Regulusi," zašvitořila. Sjela naše dva znepřátelené tábory pohledem, na moment se zastavila u mě, hloupě skrčeného vzadu, a posměšně nadzvedla jedno světlé obočí. Pak přešla k nebelvírským, které hra mezitím přestala bavit; všichni si pro jistotu vytáhli hůlky. Peter se sehnul a hodil Potterovi i tu jeho. Remus byl jediný, kdo nechal hůlku v kapse, měl však aspoň tolik rozumu, aby ji pevně stiskl v ruce a mohl ji kdykoli bleskově vytáhnout. Pak už jsem zbyl jen já, nešikovně si pohrávající se svojí vlastní hůlkou, ze které tu a tam vylétlo pár jisker.

"Mudlovská šmejdka, krve zrádce, patolízal, chuďas a největší idiot, jakého kdy tahle škola měla tu smůlu poznat. Už z dálky bylo vidět, že tady má sraz partička Nebelvíru," ušklíbla se Narcisa a jednou rukou se zavěsila za bratrance. Za mudlovskou šmejdu si vysloužila nepřátelské syčení i ze Snapeovy strany.

"Hezky se zase všichni uklidníme," poručila panovačně, jak to dovedla jen ona. Mohl jsem na ní oči nechat, dokonce i když byla tak nesnesitelná. "Regulus má rozhodně lepší věci na práci, než se zahazovat s chátrou, že Regulusi?"

Učení své rodiny pochytila dokonale.

"Nestojí mi za pohled," přitakal horlivě Regulus, jakoby se tu snad ocitl úplnou náhodou. Ještě se ošklivě podíval Snapeovým směrem.

Narcisa se zatvářila spokojeně - vídal jsem benjamínky Blackovic rodiny neustále spolu.

Sirius se však uchechtl.

"Ne tak zhurta bratříčku, ještě sis neodnesl dárek, cos pro něj tak ochotně přišel mezi nás," a jedním pohybem hůlky poslal Reguluse po zádech na podlahu. Ten tam pak ležel jak široký tak dlouhý a obě dlaně si tiskl k obličeji. Narcisa se ho stačila včas pustit a teď jen stála nad bratrancem a každičkým napnutým kouskem tváře dávala najevo, co si myslí o Regulusově hloupé porážce. Její předchozí náklonnost k němu byla ta tam. Až teď přemítám, proč jsem si na tuhle její proradnou vlastnost nedával větší pozor.

Lily si sedla k Regulusovi na podlahu.

"Potřebuje na ošetřovnu," ohlásila ledově a snažila se předstírat, že nevidí, jak se ji Regulus snaží odstrčit loktem, jakoby snad trpěla nějakou silně nakažlivou nemocí.

"Řekni Evansová, jak ho tam chceš odvést, když se tě ani nechce dotknout?"

Nebelvírská partička se zřejmě náramně bavila, alespoň Sirius s Potterem a Peterem se mohli za břicha popadat. Remus se tvářil poněkud rozpačitě, ale já si všiml, že mu cukají koutky. K výbuchu chyběla už jenom poslední kapka.

"Fajn," vyštěkla Lily vztekle nucena přestat se svým snažením zvednout Reguluse z podlahy nebo mu aspoň odtáhnout ruce z tváře. Vstala se země, zlobně se na všechny podívala, chvíli vypadala, že chce ještě něco říct, ale pak se otočila na podpatku a rázným krokem všechny přítomné opustila. Snape ji po chvíli váhavě následoval a stejně tak Narcisa, která bratrance klidně nechala ležet na zemi a nesmírně znuděně se odvlekla chodbou pryč. Zůstal jsem sám mezi vlky, bezva.

"Co to do ní vjelo?" opakoval dokolečka Potter. "Proč se pořád tak rozčiluje?"

"Řekl bych, že pravým důvodem budeš ty, kamaráde," vysvětloval právě trpělivě Sirius a okázale ignoroval bratrovo tlumené skučení ozývající se z podlahy. Já byl pro ostatní taky vzduch, což mi naprosto vyhovovalo.

Klekl jsem si vedle Reguluse a pokusil se ho vytáhnout na nohy. Šlo to těžko i přesto, že se mě nesnažil odstrčit jako Lily a byl mladší než já.

"Nechceš pomoct?" zeptal se nesměle Remus Lupin. Koutky už mu pobaveně necukaly, teď se mračil a tvářil se ustaraně.

Dostal jsem vztek. Nevím, co to do mě vjelo, protože obvykle jsem se raději stáhnul do ústraní, ale nejspíš jsem si uvědomil jednu věc. Že totiž nás zmijozelské předem odsoudili, nadobro zavřeli do krabičky s nápisem Ti zlí. Jestli to znamenalo, že Zmijozelští jsou od přírody krutí a zlomyslní, to jsem nemohl s jistotou potvrdit, ale i kdyby to tak bylo, přišlo mi nefér poslouchat rozsudky z úst těch, co jen tak pro zábavu tyranizovali své méně oblíbené spolužáky.

Silným trhnutím jsem postavil Reguluse na nohy. Zavyl bolestí a opile zavrávoral. Chytl jsem ho za loket a vlekl chodbou směrem k ošetřovně. Když jsem procházel kolem Lupina, vší silou jsem ho odstrčil cesty, až se zapotácel a musel se opřít o stěnu. Nechápavě na mě zíral, ale já si ho nevšímal. Musel jsem zmizet dřív, než se jeho kamarádíčci začnou mstít. Pomsta, to bylo totiž to, na čem Pobertům vždycky nejvíc záleželo.


::::


Takhle vzpomínám, když ležím - stejně jako tenkrát Regulus - na zádech a tisknu si dlaně k obličeji. Teď si teprve uvědomuji, že ačkoli minulost měla své mouchy, nemohla být takhle hrozná. Alespoň ne tak hrozná jako přítomnost, kde se jediným únikem stávají vzpomínky na Bradavice. Tak hloupé vzpomínky na školní potyčky a zasychající krev na límci hábitu a zelené oči. Krásné, vřelé, přátelské, smaragdové oči Lily Evansové.

Lily tě už tenkrát opustila, šeptá mi hlásek vzadu v hlavě. Když odešla, když tě tam nechala stát na chodbě v jámě lvové, vymezila mezi vámi jasnou hranici - ona byla ta dobrá a ty ten padouch, před kterým se křižovali rodiče slušných, nebelvírských dítek.

Mlč už! křičím v duchu, protože doopravdy bych se neodvážil. Mohli by přijít.

Ještě jste se ani nepoznali, ještě ani nezačalo to, co by mezi vámi bývalo mohlo být a už to věděla. Věděla, že si nezasloužíš být jejím přítelem. Nejsi statečný jako ona, hrdý. Nevěříš sobě ani ostatním. A právě proto teď trpíš.

Jenže, namítl jsem, ona věřila a trpí stejně.

Protože věřila nepravým. Třeba tobě.

Jakkoli zlá a drtivá se ta skutečnost může zdát, je to pravda. Ta nejhorší pravda, jakou znám.

Já bych tobě nikdy nevěřil.

"Já bych sobě nikdy nevěřil," mumlám a není to samomluva. Je to fakt.

Pokouším se přetočit na břicho, nechci, aby viděli moje slzy, protože vím, že na ně nemám ani to nejmenší právo. Je to jen sebelítost, hořká, trpká, ale neopodstatněná. Asi jako rozmar čtyřletého dítěte.

Jenže je pozdě - už slyším jejich kroky, vrznutí dveří a skrz prsty a sevřená víčka ke mně doléhá ostré světlo. Jdou si pro mě.


Pokračování příště...
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Eliss Eliss | Web | 10. srpna 2016 v 12:07 | Reagovat

Skvělá povídka, určitě piš dál ;-)

2 patypoberta patypoberta | Web | 14. srpna 2016 v 22:20 | Reagovat

[1]: Díky, budu. ;-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama