Kapitola II. - Královna

8. srpna 2016 v 23:18 | D.V. |  Pátý Poberta
Můj první rok v Bradavicích utekl jako voda. Když jsem pak přesně do roka a do dne vešel do Velké síně, nepřipadal jsem si už jako to malé hloupé dítě, co se tu před dvanácti měsíci třáslo jako osika před starým kloboukem. Ne, teď mi bylo dvanáct a plul jsem nadřazeně nad prváky jako král. Bohužel, zatím jenom nad prváky.


Za ten celý rok jsem měl dostatek času ujasnit si částečně všechno, co se týkalo pro mě do té doby neznámého, neuvěřitelného světa. A taky si udělat jasno v tom, co znamená nosit na hábitu připnutý odznak Zmijozelu. S úžasem jsem pozoroval, jak taková maličkost dokáže mamutím způsobem ovlivnit okolí.
Moji spolužáci z koleje mě okamžitě vtáhli mezi sebe, jako to dělá obří chiméra s nic netušícími okouny. Odmítali mě pustit a zároveň nikomu nedovolili dostat se mezi nás. Zmijozel byl jako pevně utkaná síť a každé vlákno se počítalo - dokonce i já, divný kluk z poslední lavice, který do té doby nikam nezapadal. Teď jsme byli jako rodina, pevně semknutá k sobě a pohrdlivá k veškerému okolí, které jí sotva mohlo sahat po kotníky. Brzy jsem bohužel zjistil, že hlavním důvodem toho všeho je modrá krev. Zmijozelští v podstatě předpokládali, že jsem čistokrevný čaroděj - a byl bych hlupák, kdybych je chtěl vyvádět z omylu.
Venku, mimo naši kolej, vzbuzovalo příslušenství ke Zmijozelu naopak ve většině odpor, anebo dokonce strach, což mi tenkrát přišlo absolutně směšné. Zkrátka jsem zjistil, že ačkoliv mě někteří studenti Bradavic vůbec neznali, dívali se na mě nedůvěřivě a skrz prsty, jako bych snad byl jejich největší nepřítel. Zpočátku mě to možná vykolejilo, ale brzy jsem si začal zvykat. A pak taky - což bylo důležitější - jsem se jim vlastně ani moc nedivil.
Zmjozelští byli všechno, jenom ne milí, uvolnění, otevření a spontánní společníci. Rádi se vychloubali majetkem svých rodičů a ušlechtilými tituly příbuzenstva, popřípadě jejich postavením na Ministerstvu kouzel. Dokázali strávit hodiny zdánlivě nepodstatným společenským tlacháním, za kterým se ve skutečnosti skrývalo soupeření a rivalita. Později jsem si uvědomil, že vlastně už v prvním ročníku probíhal jakýsi skrytý společenský výběr, v jehož rámci se vytvářely skupinky, přičemž jedna jediná měla později stanout na úplném vrcholku zmijozelské hierarchie. Ani ve druhém ročníku by mě však určitě nenapadlo, že k ní budu patřit zrovna .
Přes všechno moje prvotní nadšení ze všeho nového, co se kolem mně za ten rok semlelo, nemůžu úplně jasně říct, jestli jsem tenkrát zmijozelské měl nějak významně v oblibě. Teď, ovlivněný událostmi kolem mě, si tím nejsem tak úplně jistý - každopádně jsem s nimi však chtěl vycházet. Byla to pro mě tenkrát otázka přežití - i když se zpětně paradoxně ukazuje, že tomu bylo přesně naopak.
Nicméně jestli se na nás ostatní koleje dívali skrz prsty, neměl jsem o nich ani já valné mínění. Čestnost a odvaha Nebelvíru? Pche. Začal jsem o tom dost pochybovat. Aby bylo jasno - zdálo se, že Sirius s Jamesem mysleli svoji nevraživost vůči Zmijozelu opravdu vážně. Okázale mě ignorovali dokonce i na našich společných hodinách přeměňování a obrany proti černé magii, a od toho prvního rozhovoru ve vlaku už jsem s nimi pak celý rok neprohodil ani slovo. Chvílemi mi až přišlo, že se cítili zahanbení tím, že se se mnou tenkrát vůbec přátelíčkovali.
Očividně se ale nemuseli bát, že bych jim chyběl do počtu: během prvního ročníku k sobě přibrali Remuse Lupina, bledého nezdravě vypadajícího knihomola a na paty se jim pověsil Peter Pettigrew. Během pár měsíců se z nich stala známá čtyřka, postrach všech bradavických učitelů.

::::

Někdy na začátku října 1972 jsem se vydal do školního sovince. Jako každý měsíc jsem chtěl po Majce poslat dopis své matce, která sice odpovídala málokdy, za to si však ty moje pečlivě schovávala. Vím to, protože jsem je v létě našel v její ložnici úhledně nastrkané do krabice od bot, co byla zasunutá pod postelí. Vlastně mě to proti mé vůli docela dojalo, ale zároveň jsem její počínání nechápal. Proč se teď chovala tak odtažitě, když jsem stejně věděl, že jí na mně v hloubi duše záleželo jako na nikom jiném? Tuším, že jsem se ji na to ty první prázdniny zeptal, ale její odpověď mi příliš nepomohla. Řekla prostě: "Právě proto, hlupáčku."
Zajímavé, že tohle taky byla ta nejněžnější věta, jakou jsem od ní potom kdy slyšel. Teď už vím, že to nebyla její vina - všechny ty roky, co jsem byl na škole, se v hloubi duše soužila. Bála se o nás a měla k tomu pádný důvod.
Žmoulal jsem v ruce drobnou žlutavou obálku s naší adresou a pospíchal po kamenných schodech nahoru do věže. Než jsem však dostal k cíli, uslyšel jsem hlasy, podle všeho nejspíš nějakou hádku. Nemohl jsem si pomoct, ale prostě jsem co nejtišeji vyšlápl poslední schody a poslouchal. Zvědavost je vážně ohromná pokušitelka.
"Luciusi, tak dělej," ozýval se nezaměnitelně posměšný hlas.
No jistě, napadlo mě okamžitě. Belatrix.
Nevěděl jsem proč, ale ta holka mi něčím nehorázně lezla na nervy. Snad to byla ta její ustavičná touha někoho popichovat nebo ten pohled, co měla v očích vždycky před tím, než někoho tou svojí jedovatostí rozcupovala na kusy. To všechno jen pro její zábavu a potěšení, jak jinak.
"Můžeš to taky udělat sama, když jsi tak chytrá," odsekl jí rozčileně Lucius. Bylo slyšet nějaké praskání a bublání, jakoby někdo vařil mudlovské praskavé kuličky.
" jsem ti říkala, ať to necháš na Severusovi - člověk by řekl, že on má v sobě víc čisté krve než ty."
Někdo třetí, zřejmě dívka, se tiše zasmál zvonivým smíchem.
"Sklapni," okřikl ji syčivě Lucius a smích okamžitě ustal. "Tos přehnala Blacková," pokračoval nepřátelsky směrem k Belatrix. "Mám ti připomenout ostudu tvojí rodiny, tvého drahého bratránka Siriuse?"
Nejdříve se rozhostilo napjaté mlčení, měl jsem však pocit, že téměř slyším, jak Belatrix v hlavě šrotují kolečka, když se snažila přijít na adekvátní pomstu za Luciusovu smělost.
"Běž pro Snapea, Cisso," vyjela Belatrix podrážděně a vysloužila si tím několik nadávek z Malfoyovy strany. Nepochyboval jsem o tom, jak nesmírně ho musel ponižovat fakt, že nečistokrevný a k tomu všemu o tři roky mladší kouzelník, dokáže něco lépe než on.
Z poslouchání za dveřmi mě vytrhl zvuk kroků. Uvědomil jsem si, že vlastně šmíruju zmijozelskou smetánku, což se rovnalo strkání hlavy do chřtánu baziliška a na poslední chvíli jsem se pokusil seběhnout točité schodiště. Ještě než jsem ale vůbec stihl otočit, dveře sovince se rozletěly dokořán.
"Co tady děláš?" zeptalo se chladně děvče stojící na prahu. Na tak malé stvoření vypadala podivuhodně sebejistě, se špetkou panovačnosti, co vyzařovala z jejího povýšeného držení těla. Jenže já jsem si tenkrát vlastně ani ničeho takového nevšiml, anebo nejspíš ano, ale hned jsem ty nežádoucí myšlenky hodil za hlavu. Jediné, pro co jsem měl oči, byla záře, jakou musely vydávat ty její plavé vlasy.
"Ty jsi víla?" vyhrkl jsem bez přemýšlení. Přísahám, že už jsem se pak v životě víc neznemožnil než tenkrát v říjnu 1972.
Dívka posměšně nadzvedla jedno obočí. Pak se však trošku váhavě usmála, byl bych přísahal, že její bledá tvář na chvíli chytila lehce narůžovělý odstín, špitla krátké "díky" a proběhla kolem mne s takovou lehkostí, jakou bych opravdu čekal jen a jen od víly.
Tak jsem tam zůstal hloupě stát, poslouchal jsem houkání sov doprovázené klením Malfoye a bubláním neustále praskajícího lektvaru, o kterém jsem věděl, že bude součástí nějakého jejich zvrhlého plánu. Vůbec jsem si neuvědomoval, že se mi právě podařilo nemožné - přiměl jsem ledovou královnu k jednomu z jejích vzácných upřímných úsměvů.
A tak jsem potkal Narcissu Malfoyovou, rozenou Blackovou.

Pokračování příště...
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Mykolas Caine Mykolas Caine | 9. srpna 2016 v 9:55 | Reagovat

Neobtěžuješ mě,
jen nejsem ten typ člověka co čte teen ff o Harry Potterovi, podívej nezáleží na tom co píšeš, ale na tom jestli ze sebe pro čtenáře vymáčkeš to nejlepší nebo ne. Základem dobré fanfikce je, aby ses pouze využila prostředí a pár postav, ale jinak si od píky vystěvěla svůj originální příběh, který někomu něco dá. 30letý nadšenec do forenzních věd ti asi z HP nepomůže, ne že byhc nechtěl.

2 patypoberta patypoberta | Web | 14. srpna 2016 v 22:22 | Reagovat

[1]: Ach tak, já myslela, že by tě HP mohl zajímat. No nic, tak díky aspoň za zastavení. ;)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama