Kapitola I. - Začátek konce

8. srpna 2016 v 23:03 | D.V. |  Pátý Poberta
Když mi bylo jedenáct let, dopadla na rohožku před našimi dveřmi nažloutlá obálka, krasopisně nadepsaná mým jménem a mojí dokonale přesnou adresou.





Pan Jeremiah Fox, podkrovní pokoj, Předpotopní ulice č. 93, Dolní předměstí, Londýn


Pamatuji se, jak jsem ji vzal do tenkrát ještě příliš krátkých prstů, jak jsem ji dychtivě roztrhl a pak vytáhl úhledně složený list pergamenu. Ještě jsem ani nepřečetl úvodní oslovení a už jsem to věděl. Moje druhé já, ukryté někde hluboko uvnitř, tušilo, že něco takového jednou přijde. Že někdy na tu spoustu stínu a prachu musí dopadnout světlo, které vysvětlí všechno, co se doposud v mém životě odehrálo. Něco jako otevřená kniha osudu, kde je všechno přehledně zapsané a každá zbytečnost jako zlomenina nebo výhra v jedné té soutěži, co se objevují na obalech sušenek, vede k něčemu většímu, něčemu ušlechtilejšímu. Všechno má přeci svůj důvod, nebo ne?

A tenkrát jsem v ruce držel vysvětlení, proč jsem byl vždycky tak trochu to divné dítě v poslední lavici. Vždycky jsem věděl, že jsem jiný, ale nedokázal jsem si poradit s tím jak jiný.

Moje matka očividně také ne. Když jsem jí toho prázdninového dne nadšeně přiběhl ukázat dopis, roztřásla se jí brada, zbledla, sesunula se na židli v kuchyni a usedavě plakala a naříkala. Tenkrát mě to ranilo víc, než bych vůbec sám čekal. Jako pouze jedenáctileté děcko jsem zažil ten nejkrásnější pocit v životě: pocit pochopení, jako bych se už nedíval s nosem zabořeným do plátna jenom na jednu část obrazu, ale udělal krok dozadu, abych ho mohl konečně spatřit jako celek a pochopit tak jeho smysl. Ve chvíli kdy jsem byl sám tak nehorázně šťastný, přivedla ta samá zpráva jediného člověka, se kterým jsem se o ni chtěl podělit, k slzám. Mátlo mě to, ale místo vysvětlení se matka sebrala, zavřela se v ložnici a až do rána z ní nevytáhla paty.

Až později jsem se dozvěděl o příčině jejího jednání, druhý den se však chovala, jakoby se vůbec nic nestalo. Takhle jsme kolem sebe chodili po špičkách až do předposledního srpna, kdy mě matka popadla za ruku, sbalila mi pár svetrů do objemného kufru, o kterém jsem ani netušil, že ho doma máme, a vyvedla mě z domu. Kodrcali jsme se takhle autobusem dál do centra Londýna, já zamlklý a zmatený a matka očividně nervózní, i když jsem neměl ponětí z čeho.

Čekalo nás pak nějaké to bloudění, než matka zastavila před dveřmi, nad kterými se houpala vývěska "U Děravého kotle". Vtáhla mě dovnitř a já se poprvé čelem postavil světu, o kterém jsem už dlouho v hloubi duše věděl.

Aby to bylo úplně jasné, matka nebyla čarodějka, a tak mě nemohla přivést na Příčnou ulici a místo toho se mnou poslala jakéhosi Toma. Nebyl to zrovna typ člověka, se kterým by jedenáctileté dítě chtělo strávit den nakupováním těch nejneuvěřitelnějších a zároveň nejbáječnějších věcí, jaké kdy v životě vidělo, ale nestěžoval jsem si. Měl jsem oči jen pro klikatou ulici plnou zboží, o jakém se mi ani nesnilo. Dostal jsem do ruky galeony a šel jsem si koupit všechno, co jsem měl nadcházející školní rok potřebovat. Byl jsem ze všeho kolem u vytržení, byl jsem šťastný. Dostal jsem svou vlastní hůlku s blánou z dračího srdce z vrbového dřeva a malou sovičku, která toho sice moc neunesla, ale já jsem ji fascinovaně hladil po zádech a dával jí zrnko po zrnku soví laskominy, co jsem ten den pořídil. Pojmenoval jsem ji Majka. Pak jsem přespal v horních pokojích v hostinci "U Děravého kotle" celý nedočkavý, co přinese zítřek.

Teď si zpětně říkám, že jedinou vadou na kráse toho nově objeveného světa pro mě těch pár dní znamenal fakt, že jsem k němu přišel asi jako slepý k houslím. Nikdo mě nikdy do ničeho nezasvětil, dokonce ani druhý den, když mi matka na nádraží King's Cross lípla uslzenou pusu na tvář a nevesele se usmála, než mě postrčila k přepážce vedoucí na nástupiště devět a tři čtvrtě a já se už po několikáté za den objevil ve svém vlastním světě. Tak mi to aspoň připadalo.


::::


"Ahoj."

"Ahoj," odpověděl jsem, když se mezi posuvnými dveřmi kupé objevila rozcuchaná čupřina černých vlasů.

"Můžem?" zeptal se někdo další. Stáli tam teď dva.

"Jasně," přitakal jsem rychle. Zoufale jsem si přál, abych nic nepokazil, dneska ne.

"Nikde jinde není místo," objasnil ten první trochu rozpačitě. Seděli jsme pak naproti sobě a kupé ovládlo trapné mlčení. První promluvil ten vyšší z nich s polodlouhými černými vlasy.

"Já jsem Sirius Black a tohle je James Potter," představil se.

"Jeremiah Fox," vypálil jsem. Sirius nadzvedl obočí.

"Trochu divný jméno," prohodil. Chtěl jsem říct, že to sedí od někoho, kdo se jmenuje Sirius, ale na poslední chvíli jsem si to rozmyslel. Nic nezvorej.

Místo toho jsem tedy jen pokrčil rameny.

"Máma mi říká Jeremy."

Sirius a James se na sebe významně podívali a já si tenkrát marně lámal hlavu proč. Dneska bych se tomu byl smál, kdyby jen moje současná situace nebyla tak nemožně tragická.

James k mé vlastní úlevě raději změnil téma.

"Já půjdu do Nebelvíru, a co vy?" prohlásil sebejistě. Podíval jsem se na něj se zmatkem v očích, opět naprosto vykolejený.

"Já taky," řekl Sirius hrdě, ale všiml jsem si, že to neznělo tak sebejistě, jak by býval chtěl. Teď, když jsem znal celý obraz, pozoroval jsem ho z dálky a chápal každičký tah malířova štětce, mohl jsem snadněji porozumět tomu, že v hloubi duše se Sirius třásl strachem, aby neskončil jako zbytek jeho nenáviděné rodiny - ve Zmijozelu.

"A co ty?" Oba dva se teď upřeně podívali na mě. Začal jsem se nervózně ošívat.

"Co je to… Nebelvír?"

Díval jsem se, jak jim spadla čelist.

"Ty si teda vážně divnej," prohlásil Sirius, když sebou rezignovaně plácl o opěradlo.

"Řeknu ti to asi takhle - hlavně potřebuješ vědět, že Zmijozel je vůbec nejhorší. Chodit do Zmijozelu, to bych se radši - ."

James mezitím vstal a šel koupit pár čokoládových žabek pro všechny - vypadalo to na dlouhé vysvětlování.


::::


Ani nevím proč, ale zřejmě jsem je tenkrát ve vlaku zaujal. Ovšem ke své vlastní lítosti jsem zjistil něco, co mě pak trápilo ještě dlouhá léta - byl jsem jiný jak v mudlovském světě, tak i ve světě kouzelnickém. V marné snaze někam zapadnout jsem se chytal každé příležitosti, která se mi nabízela. Když o tom teď tak přemýšlím, možná byla právě tahle hloupá potřeba důsledkem pozdějších událostí, které mě pak v dalších letech ještě měly potkat. Jenže jako jedenáctiletý prcek jsem ještě mohl nic netušíc spokojeně uždibovat laskominy.

Čokoládové žabky, které jsem pak cestou v bradavickém expresu chroustal, se pro mě staly jakýmsi znakem přátelství, smířlivým aktem. Připadalo mi, jakoby se mně James se Siriusem ujali. Bedlivě jsem naslouchal všemu, co mi říkali, u toho jsem si prohlížel pohyblivé obrázky na kartičkách a ťukal do nich prstem, abych viděl, jak na to slavní kouzelníci a čarodějky budou reagovat. Takhle jsme dorazili až do Bradavic a já navíc s pocitem, že jsem si našel dva nové a snad vůbec první přátele. Bylo to zvláštní, tak zvláštní, že jsem si později, když jsem plul v loďce směrem k osvětlenému hradu tyčícímu se nad námi, připadal jako v transu a nebyl jsem s to pořádně vnímat krásu a majestátnost Bradavic.

Prošli jsme pod očarovaným stropem ve Velké síni a než jsem se stačil vzpamatovat, stál jsem ve frontě na Zařazování. Rozšířenýma očima jsem pozoroval, jak starý, omšelý klobouk vykřikuje názvy jednotlivých kolejí, poslouchal jsem potlesk pravidelně se ozývající od jednotlivých kolejních stolů a v žaludku jsem začínal cítit pocit úzkosti a strachu.

"Sirius Black!" Sirius si ležérně hrcnul na stoličku, ale dobrý pozorovatel si mohl všimnout, jak zatíná ruce v pěst, až má kloubky celé bílé.

"NEBELVÍR!" ozvalo se však vzápětí a Sirius se s triumfálním výrazem ve tváři doslova rozeběhl ke kolejnímu stolu. Teprve později jsem si mohl uvědomit, co to pro něj znamenalo - konečně se osvobodil.

Brzy jsem přišel na řadu já. Pamatuji si to, jakoby se to stalo dnes. Sedl jsem si rozklepaně na stoličku, ačkoli jsem sám ani nevěděl, z čeho mám strach. Klobouk mi, stejně jako jiným, přepadl přes oči, takže jsem s ním zůstal sám. Jenom já a jeho hlas v mé hlavě.

Jeremiah Fox, jak příhodné jméno, začal. Mazaný jako liška.

To sotva, odsekl jsem mu ve snaze působit jako někdo, kdo se nedá zastrašit. Zdálo se mi ale, že mě jeho hlas vlastně uklidňuje - skoro jakoby mě unášel někam jinam, na opuštěný ostrov, kde se mohl nerušeně zaobírat mými nejniternějšími myšlenkami. Téměř jsem cítil písek v očích a jemné šplouchání vln u břehu.

Možná, že teď se to zrovna nezdá, řekl klobouk a přišlo mi, že se na konci věty tichounce uchechtl, za pár let však, příteli, budeš mít dostatek příležitostí vyzkoušet si svoje schopnosti. Záleží jenom na tom, dostaneš-li se na správné místo. Havraspár by ti neseděl, na to jsi příliš nestálý. Nebelvír…, zamyslel se, jestli pak liška oplývá statečným srdcem, co myslíš?

Řekl bych, že spíš ne, pomyslel jsem si popravdě. Asi raději uteče z boje ve správnou chvíli, když má tu možnost.

Hmm… opravdu? Zamumlal klobouk.

Pevně jsem sevřel okraj stoličky; měl jsem pocit, že se blíží něco velkého.

Ať je to tedy… "ZMIJOZEL!"

Jako když se zvedá opona, zatáhl někdo za špičku klobouku a mně se naskytl pohled na celou Velkou síň. Ozýval se potlesk a hukot, zmijozelští tloukli dlaněmi do stolu.

Tenkrát mi přes všechno, co jsem se od Jamese a Siriuse dozvěděl, přišla kolej jako kolej. I když jsem později měl zjistit, že v očích ostatních vyzařuje Zmijozel jakousi temnou auru, teď jsem byl celkem vzato spokojen - konečně jsem někam patřil. Sedl jsem si nic netušíc ke kolejnímu stolu, kde mě po zádech poplácal Malfoy s prefektským odznakem na prsou a dovolil jsem si na tváři vykouzlit malý úsměv. Ještě jsem přeci nemohl vědět, že tohle je začátek mého konce.



Pokračování příště...
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama